úterý 15. srpna 2017

5. Kapitola: Dcera ztracená z nočních polí


Děkuji moc všem za komentáře a tady přidávám další kapitolu! Omlouvám se, že přidávám tak pomalu, mohu to klidně zrychlit, jelikož mám celý román již téměř hotový :).

Malá poznámka před kapitolou! Všimla jsem si, že se mi ještě v první kapitole vloudila chyba o věku Alenky - je jí let čtrnáct, nikoli dvanáct. Všude jinde to mám správně, jen v té jedné poznámce v první kapitole to nějak zůstalo.

Také jsem přemýšlela nad tím, proč je ten můj jazyk tak... zdvořilý. Ale mělo mě to trknout už tím, jak moc ráda píšu přechodníky. Čtu moc literatury 19. století. Omlouvám se.


„Je to jen malá holka. Nemohla se dostat daleko,“ procedil mezi zuby Andrej Líska a zběsile se rozhlédl kolem sebe v jakési naivní naději, že v tu ránu hledanou dívku spatří. Martin Michálek si pouze povzdechl a nechal svého přítele jít kupředu, sám se však raději rozhodl znovu zkontrolovat perimetr.

Měsíc dobře osvětloval zborcené město kolem nich, a náměstí, na které zrovna vstoupili – sochu, které chyběla pravá ruka a podstatná část její tváře, vyschlou fontánu s několika starými mincemi, které už pro nikoho nic neznamenaly, domy, které kdysi dávno měly nádherné fasády podstatné historické hodnoty, avšak nyní vypadaly stejně šedě a v rozkladu jako všechno ostatní kolem nich.

Martin zvedl svou pistoli v domnění, že uslyšel nějaký podezřelý zvuk, vzápětí mu však došlo, že je to jen vítr.

„Co tam ksakru děláš?“ rozkřičel se za ním Andrej, a Martin ho dohnal, stále pozoruje okolí za rohem.

„Hlídám. A ty bys měl přestat tolik křičet,“ řekl vážným hlasem. Andrej se jen zakabonil. Martin věděl, že jeho slova nepadnou na úrodnou půdu, avšak své druhy slyšel hulákat téměř přes celé město. Bylo to pochopitelné – všichni byli nahněvaní, a proto agresivní a neopatrní. Jejich vůdce byl mrtev, zabit pouhou dívkou. Avšak pokud se brzy neztiší, bude je čekat daleko horší smrt, než která potkala Zdeňka.

Martin to věděl moc dobře. Jako jeden z mála se setkal s tím nejnebezpečnějším zmutovaným stvořením, které bomby vytvořily, a přežil.

Nechtěl to setkání opakovat.

Tak oba muži zašli za roh, v domnění, že dívka se musela dostat na jiný okraj města. Nebyla tomu však pravda – Alenka Čechová se schovávala v domě, který minuli, avšak který nezkontrolovali. Ani nedutala a rukou zakrývala záři vycházející z jejího Tech-echa.

Zároveň však také úpěnlivě hleděla na vyzvánění, které spustila již počtvrté. Volala na frekvenci Tech-echa, které vlastnil pan Holeček, a pan Holeček jí nezvedal.

Když jí to nezvedl poprvé, Alenka si pomyslela, že si asi myslí, že je to jen nějaký žertík od někoho z krytu. Avšak kdo by se o nějaký ten vtip v této době, v tuto chvíli, pokusil? To Alenka nevěděla, ale bylo to jediné logické vysvětlení pro neexistující reakci velitele Průzkumníků.

Když jí to nezvedl podruhé, pomyslela si, že snad spí a své Tech-echo nemá na ruce. To ale nebyla pravda. Průzkumníci si tento přístroj málokdy sundávali, a pokud ano, nechávali si ho v těsné blízkosti, aby nezmeškali nějaký naléhavý hovor. Jako třeba ten její.

Pan Holeček jí to nezvedl ani potřetí, a nezvedal jí to ani po čtvrté. Alenka zoufale hleděla na ukončující se hovor, a přemýšlela, jak je tohle jenom možné, jak se tohle může dít.

Znamenalo to, že byla úplně sama, a že není způsob, jak se z této situace dostat. Byla obklopena muži, kteří ji chtěli zabít, neměla žádnou zbraň kromě Tech-echa, neměla žádné jídlo, vodu. Věděla pouze, že její kryt je odsud někde na východ.

Cítila, jak se jí do očí derou slzy, vzápětí je ale zahnala. Napadlo ji totiž nové, spásné vysvětlení. Co když jí velitel Průzkumníků hovor nezvedal jednoduše protože, že ho neobdržel? Alenka netušila, jak teď na povrchu funguje telekomunikační síť teď, když byl svět zničen atomovými bombami, ale třeba se k němu prostě ten signál nedostal. Možná by pomohlo, kdyby se dostala na nějaké vyvýšené místo…

Alenka opatrně vykoukla z okna. Viděla svítit baterky na druhé straně náměstí, z té strany, odkud sem přišla. Museli to být její pronásledovatelé, kteří stejně jako ona šli směrem z jeskyně. Pokud bude utíkat na druhou stranu, měla by nejen utéct z města, ale dostat se i na mírný kopec, ze kterého by snad mohla konečně…

Alenka zatnula pěsti a vyklouzla z domu, ve kterém se schovávala. Zevnitř nevypadal tak tragicky, jak si to dívka podle jeho zevnějšku představovala – byla v něm rozpáraná pohovka, prasklá televize, uschlé květiny. Bylo to spíše, jako by lidé zde ve spěchu opustili své domovy a už se nikdy nevrátili. Alence tak vlastně připadalo celé městečko. Pravděpodobně bomby nedopadly někde příliš blízko k jeho okolí.

Tiše se rozešla směrem k pahorku, který se tyčil několik bloků od její pozice. Věděla, že to zvládne. Dostala se přeci až sem, nebo snad ne? Neměla pochyb o tom, že z celé téhle situace vyjde jako vítěz.

„Hej, slyšíš to?“ ozvalo se vzápětí nebezpečně blízko k ní, a Alenka měla co dělat, aby se rychle schovala. Prošly kolem ní dvě ženy s baterkami.

To bylo blízko. Příliš blízko, Alenko.

Dívka nadále postupovala mnohem opatrněji. Neustále se ohlížela, pozorovala, kam směřují světla baterek. Mnohdy měla pocit, že za sebou slyší nějaké šelestění, nějaké harašení – avšak kdykoliv se ohlédla, nikoho ani nic nepatřila. Snad jí jenom strašila její představivost.

Snad.

Konečně vyšplhala na vršek a opřela se o zlomenou lampu. Znovu začala na svém Tech-echu vytáčet číslo, které mělo patřit veliteli Průzkumníků.

Prvních deset vteřin na své Tech-echo nadějně hleděla.

Poté jí začal úsměv uvadat na tváři.

Po minutě Tech-echo vypnula a zahleděla se do země.

Jak to bylo jen možné? Proč ji pan Holeček tak vehementně, ukrutně ignoroval? Co to mělo jen znamenat? Nemohl být přeci zraněný. Její signál se k němu musel dostat, jak jinak by Průzkumníci mohli na povrchu komunikovat? Něco bylo špatně, velice špatně. V tento moment však neexistoval způsob, jakým by to mohla Alenka vyřešit.

Objala si kolena a zkusila se hluboce nadechnout, místo toho jí ale z úst vyšel vzlyk. A poté další. Poté se rozplakala. Cítila, jak jí horké slzy stékají po tváři, kapají na suchu zeminu, vsákají se do mrtvé půdy. Nikdy v životě si nepřipadala tak bezmocná.

Znovu uslyšela, jak se k ní blíží hlasy. Otočila hlavou tak rychle, že cítila, jak jí křuplo v krčních obratlích. Její pláč musel být hlasitý – určitě na sebe upozornila. Ale co má teď dělat? Má snad utíkat a zemřít v té pustině? Anebo se nechat zajmout a zemřít u těchhle… ničemů?

Ačkoli Alenka vskutku nevěděla, co si počít, cítila, jak se zvedá a rozebíhá pryč. Hlasy za ní zesílily, avšak Alenka na ně pramálo dbala. Soustředila se jen na běh, jen na to, že se rychlým tempem posouvá kupředu. Možná, že když poběží dostatečně dlouho, nějak najde cestu domů…

Seběhla zpět do ulic mrtvého města, dobře vědouc, že je pronásledovaná. Všude kolem sebe viděla poletující světélka, baterky jejích pronásledovatelů. To jich tu bylo tolik? Alence se tomu ani nechtělo věřit, a vzápětí-

Dívka se musela zastavit.

Ta světla nepatřila žádným baterkám.

Zamrkala a rozhlédla se kolem, vyděšeně zírajíc na nažloutlé kroužky, které byly všude kolem ní – na střechách, v zapadlých ulicích, uvnitř domů.

„Hej, támhle je!“ ozval se za ní hlas, Alenka se však neodvážila za ním otočit. Žhnoucí žluté kotouče na ní byly fixované jako Slunce na vyprahlou zem, a Alenka pomalu, vyděšeně polkla.

„Přestaň tak ječet!“ doběhl ho jeho druh. Až teď Alenka poznala jejich hlasy – byli to ti muži, kteří jí unesli z krytu. Ustoupila před nimi o kus dozadu, avšak věděla, že jí mají.

A v ten moment se to stalo.

Žluté oči na krátkou dobu zmizely. Alenka si myslela, že na dobro, a vypadalo to, že muži, přibližující se k ní, si jich ani nevšimli. A vzápětí se žluté oči znovu objevily vedle nich, nabírajíce formu mohutných, šupinatých stvoření, a strhly je k zemi.

„Doprdele!“ uslyšela je Alenka křičet, vzápětí se ale jejich křik proměnil v nekoherentní, nesrozumitelné ječení. Alenka cítila, jak se jí z tváře stahuje krev. Pak se znovu rozběhla, a třebaže i předtím utíkala proto, aby si zachránila vlastní život, až teď cítila, jak jí zachvacuje panika.

Připadalo jí, jako by se žluté oči měnily ve šmouhy, jako by se začaly přemisťovat kolem – jako by padaly hvězdy a proměňovaly se v komety, jako by kolem ní proletovaly kulové blesky. Už téměř necítila své nohy, ztěžka oddechovala, ale z posledních zbytků vůle stále běžela kupředu.

Zakopla.

Rozplácla se na zemi jako knedlík. Ihned se přetočila na záda, aby viděla, kdo je jí v patách, kolem ní se však nacházel naprostý chaos. Slyšela jen křik, viděla jen bestie, které se vrhaly na její pronásledovatele a kosily je jednoho po druhém. Třebaže byla noc, měsíc velmi dobře osvětloval masakr, který se ve městě Grafing začal odehrávat.

Avšak fakt, že ta monstra byla zaujatá zločinci, kteří ji pronásledovali, nemusel znamenat, že se nezačnou zajímat i oni.

To Alenka zjistila, jakmile se zvedla a viděla, jak se světélkující šmouhy otáčejí k ní. Ustoupila o krok dozadu, aby si ověřila, jestli jsou oči opravdu upřené na ni, avšak když se posunuly o pár metrů k ní, měla více než jistotu, že si jí všimly. Měla jistotu, že pokud se nestane nějaký zázrak, zemře tady na tom místě, sama, stejně jako zemřeli její rodiče, stejně jako zemřeli všichni tihle zločinci. V prachu a v zapomnění.

Alenka se rozběhla směrem k nejbližšímu domu a zabouchla za sebou dveře. O vteřinu později do nich něco mocnou silou narazilo, a Alenka znovu upadla, zírajíc na ztrouchnivělé dveře, které se začaly vyvracet z pantů. Rozhlédla se kolem – dům vypadal tak opuštěně a v rozkladu, jak by si člověk představil, že dvě stě let opuštěný dům bude vypadat, a nenabízel jí absolutně žádné možnosti k obraně či k útoku.

Další rána do dveří. A křik, ze kterého Alence ztuhla krev v žilách. Nemohl patřit žádnému člověku.

Co to jen byla za monstra? Ptala se Zdeňka, zda se na povrchu nacházejí nějaká zmutovaná zvířata. Avšak jak radiace mohla vytvořit něco, jako bylo tohle?

Ozvala se rána a zvíře propadlo dveřmi dopředu, jen o pár centimetrů tím minoucí Alenku.

Avšak místo jeho hlavy se tam nacházel jen krvavý chuchvalec, a rudá kapalina se začala roztékat po podlaze předválečného domu, vsákajíc se do jeho zplesnivělé, dřevěné podlahy.

Alenka vzhlédla. U dveří stál muž.

Nebyl to však jeden z těch zločinců, co jí unesli. Aspoň to si Alenka myslela, podle jeho vzezření, podle revolveru, který držel, podle plynové masky, kterou měl na obličeji. Alenka neviděla ani jednoho z těch banditů nosit plynovou masku, nikdy.

Byla tu však ještě jedna věc. Kdyby se nenacházeli ve světě, který byl mrtvý, Alenka by téměř přísahala, že má na sobě uniformu. Byl to dlouhý, černý kabátec armádního střihu, s manžetami, límcem a dvěma pouzdry na pistole.

Že by ten muž snad našel uniformu nějakého vojáka? Avšak takhle dlouho po válce?

Alenka na něj nechápavě, vyděšeně zírala. Ať už to byl kdokoliv – co chtěl? Co s ní hodlal udělat? Zabil to monstrum, čímž jí zachránil, co ale udělá teď?

Muž sám vypadal, jako by váhal. Pomalu přišel k dívce, Alenka však nevěděla, jak na ní hledí, jak se na ní tváří, vzhledem k tomu, že jeho plynová maska zakrývala jakoukoliv grimasu, kterou mohl mít.

Pak jí však podal ruku.

Alenka mrkla. Pak ještě jednou – a pomalu nabízenou ruku přijala.

2 komentáře:

  1. Děkuju za upozornění, protože doteď jsem nějak podvědomě předpokládala, že jí je opravdu 12... Informaci ve svém mozku přepisuji! XD

    A jinak se ti daří a příběh se mi líbí a líbí, dost mě zajímá, kýmpak je ten muž na konci tohoto dílu ・ω・

    OdpovědětVymazat
  2. Děkuju za upozornění, protože doteď jsem nějak podvědomě předpokládala, že jí je opravdu 12... Informaci ve svém mozku přepisuji! XD

    A jinak se ti daří a příběh se mi líbí a líbí, dost mě zajímá, kýmpak je ten muž na konci tohoto dílu ・ω・

    OdpovědětVymazat