úterý 1. srpna 2017

3. Kapitola: Když padají hvězdy


Konečně jsem si pro příběh vyrobila banner.

Každopádne, zde je další kapitola Vyhnanců. Ocením jakýkoliv komentář, vážně, i kdyby byl jednoslovný!

Alenka Čechová ležela v posteli, pozorovala strop, ze kterého se jí pomalu odlepovala sádrokartonová deska, a přemýšlela, jestli tohle bude další noc, kdy se jí nepodaří usnout.

Netušila, kolik je hodin. Její matka vždy večer koukala na zprávy a na předválečné filmy, které televize zrovna vysílala, nikdy ale nešla spát později než v deset. Hluk ve vedlejší místnosti skončil už před dlouhou dobu, a proto byla Alenka toho přesvědčení, že už snad musí být po půlnoci.

Její otec se však z práce vrátil teprve před chvílí. Alenka slyšela tiché cvaknutí dveří, jejich zavrzání, a poté otcovo zakašlání, což ho inkriminovalo stoprocentně. Dívka se trochu obávala, že se u ní v ložnici ještě její otec staví, avšak to se naštěstí nestalo.

Svého otce zrovna v tuto chvíli vůbec, ale vůbec nechtěla vidět.

Chtěla však vidět svého kamaráda, Míšu Nováka. A proto konečně vyskočila ven ze své vyhřáté, pohodlné postele a vylezla oknem ven ze svého pokoje a z jejich rodinného apartmánu.

Samozřejmě, její okno nemohlo vést nikam jinam než do šedošedé chodby. Takhle v noci byla osvícena pouze mírným světlem, přesto ale působila nesmírně děsivě, jelikož byla naprosto prázdná. Kdykoliv jindy obytná část nejvyššího patra překypovala lidmi, místní smetánkou, Průzkumníky a Strážci a jejich rodinami.

Michal bydlel jen o kousek vedle.

Alenka do jeho ložnice podnikala cestu už několikrát. Bylo to, když se dohodli, že si večer pustí nějaký film, nebo když prostě a jednoduše chtěli vidět, jestli jim to projde. Tedy, spíše Alenka to chtěla vidět. Míša vskutku vždycky jen dělal to, co mu řekla.

Alenka se za sebe zastyděla. Celkově měla teď náladu pod psa. Třebaže po návratu domů si otcova slova vůbec nechtěla vzít k srdci, dotkla se jí více, než by ráda přiznala. Její matka si s ní samozřejmě musela také promluvit. Když si Alenka sedla, celá zakaboněná, na gauč, Eva Čechová si k ní přisedla, pohladila jí po vlasech a řekla: „Alenko, ty moje holčičko. Co to jen máš pořád za nápady?“

Dívka neodpověděla. Její matka pokračovala: „Doufám, že je ti jasné, že za to budeš mít na měsíc domácí vězení.“

Alenka stále zatvrzele mlčela.

„Musíš přeci chápat, proč zákaz s těmi lidmi mluvit vůbec platí, Alenko. Jsou to jenom nějací… tuláci. Pobudové. Bůh ví, kolik nahoře pobrali radiace. Určitě by nám už dávno ublížili, kdyby jen dostali tu šanci. A teď si představ, že bychom se do takovéhoto světa odstěhovali. Za rok budu mít miminko, to jsi zapomněla?“

„No jo, proboha,“ odsekla Alenka a snažila se zadržet slzy.

„Ještě si promluvíme o té tvé posedlosti stát se Průzkumnicí, ale já i tatínek si myslíme, že je to opravdu špatný nápad. Vždyť Průzkumníci vlastně jen shánějí zásoby, které zde nemáme. Není to-“

„Nemusíte mi to opakovat pořád dokola!“ vykřikla v tu ránu Alenka a rozběhla se do svého pokoje, kde padla na postel a rozplakala se. Její matka za ní už nešla. Naštěstí.

Míšovi rozhodně dlužila omluvu. Za to, že mu způsobila takové potíže a že vlastně vůbec existovala. Jejich přátelství byla jedna velká hříčka.

Konečně se ocitla u apartmánu rodiny Novákových. Proplížila se k oknu, o kterém věděla, že patří Míšově ložnici, a třikrát na něj zaklepala. To byl jejich poznávací znak. Dlouho se však nic nedělo – přesně v ten moment, kdy Alenka skoro zaklepala znova, se okno pomalu otevřelo a v něm na ní rozespale zíral Michal.

„Ájo,“ vydechl poté.

„Ahoj,“ usmála se nejistě dívka. „Můžu dovnitř?“

Míša na ní ještě chvíli překvapeně zíral, pak ale přikývl a ustoupil dozadu. Když Alenka do pokoje vlezla, seděl na posteli a čekal, co se bude dít. Alenka okno zavřela a sedla si vedle něj.

„Míšo, mě to všechno tak moc mrzí,“ řekla nakonec.

„Jestli jsi mi chtěla říct jen tohle, tak jsi sem neměla chodit. Řekli bychom si to ve třídě nebo tak, stejně o tom budou vědět všichni,“ odpověděl jí tiše Michal.

„Ne, ty tomu nerozumíš. Já jsem tak strašně hloupá. Táta mi zakázal, abych se přidala k Průzkumníkům. A on má pravdu, Míšo. Potřebovala jsem to slyšet, víš? Musím se začít chovat rozumně.“

Na to Michal nic neřekl. Alenka ho ve tmě pořádně neviděla; byla schopná pouze rozeznat tvar jeho obličeje a jeho oči, které ji bedlivě pozorovaly.

„Ájo, nesmíš je přeci nechat, aby ti říkali, co máš dělat,“ řekl poté k jejímu překvapení. „Vždyť ty jsi vždycky chtěla být Průzkumnicí.“

„Vždycky ne.“

„Ale jo. Pamatuješ si, jak jsme kdysi dávno, asi ve druhé třídě, koukali na ten dokument o žirafách? Tobě se přesně strašně líbil. A pak jsi říkala, že až půjdeš na povrch, půjdeš najít nějaké opravdové žirafy.“

Alenka překvapeně zamrkala. Zaskočilo ji, že si Michal vůbec něco takového pamatuje. Samozřejmě, ona si ten okamžik pamatovala velice dobře – bylo to o hodinu přírodopisu a nikoho ten dokument pořádně nebavil. Její spolužáci buď hráli hry na svých tabletech či usínali na lavici. Avšak Alenka zírala na dokument jako na boží zjevení.

Po tomto dni následovala noc, kdy Alenka nemohla usnout. Nebylo to proto, že by stále tak usilovně myslela na ta dlouhokrká, skrvnitá stvoření. Poprvé ji však zachvátil ten obrovský vztek, nevyslovitelný hněv, způsobený všemi těmi nespravedlnostmi, které si začala uvědomovat.

Kdysi dávno se nějací lidé rozhodli zničit svět. Alenka od té chvíle věděla, že jim to nikdy neodpustí.

Ale v tento moment, v přítomnosti, byla pouze zmatená, že si na to Michal vzpomněl.

„Mluvila jsi o tom celý další týden. Copak jsi to zapomněla? A pořád si naléhala na paní učitelku, aby ti půjčila nějaké přírodopisné knihy. Byla z toho tenkrát celá vedle,“ usmál se Michal.

„Ale to byla taková hloupost,“ řekla konečně Alenka pomalu, nejistě.

„Já si myslím, že ne,“ zavrtěl hlavou Michal. „Ale víš co, možná jsi na to celou dobu šla trochu oklikou. Teď, když už víme pravdu…“

„Co tím chceš říct?“ zeptala se ho Alenka.

„Vždycky jsi chtěla být Průzkumnicí, abys mohla jít na povrch. Teď ale víme, že Průzkumníci před námi spoustu věcí tají. Takže se musíš stát Hlavní strážkyní a zakázat jim to! Až tvůj otec odstoupí a tobě bude osmnáct -“

„Tak se přidám ke Strážcům. A potom budu usilovat o tu nejvyšší pozici v krytu, abych všechno změnila,“ přikývla Alenka. Oči se jí zase začaly rozjasňovat.

„Ano. Mohl bych být tvůj sekretář nebo něco takového,“ zasmál se Michal.

„Můžeš být Strážce, jako tvůj táta. Stejně to od tebe chce! A když se k nim přidáš, budeme v tom tak spolu,“ vyhrkla Alenka.

Chvíli bylo mezi dětmi ticho. Alenka cítila, že se usmívá, a stiskla svému příteli ruku. Nikdy necítila k Michalovi větší vděk než nyní. Avšak přesně v ten moment, kdy mu chtěla poděkovat verbálně, se v protiatomovém krytu CZ-19 rozezněl poplašný alarm.

Všechna světla na chodbách se proměnila v červená a rozbzučel se hlasitý, hřmotný alarm. Alenka s Michalem si vyměnili překvapené pohledy, vzápětí se ale ozvaly hlasy z obývacího pokoje rodiny Novákových.

„Co to má znamenat?“ ozvala se Michalova matka, Karla Nováková.

„Pravděpodobně někde bouchl nějaký generátor,“ odvětil jí hlas pana Nováka. „Nic seriózního.“

„Kdyby to byla technická vada, tak by to hlásili. Pracuju ve strojovně, tak bych to snad měla vědět,“ odvětila mu uštěpačně Karla.

„Dobře, dobře. Půjdu to zkontrolovat. Zkontroluj Michala a jděte spolu na shromaždiště,“ odvětil jí pan Novák. Dále uslyšeli jen cvaknutí jejich vstupních dveří, a hned na to se zase otevřely dveře do Michalova pokoje.

Paní Nováková na Alenku chvíli pouze zírala. Alenka vyskočila do pozoru a ihned spustila: „Já se moc omlouvám, paní Nováková, já nechci přivést Michala do dalších problémů. Já zase půjdu-“

„Ať tě to proboha ani nenapadne,“ zastavila ji však paní Nováková a hluboce si povzdechla. „Je poplach, nemůžeš se jen tak procházet po chodbě jakoby nic. Půjdeme do hlavní haly, kde tam se máme sejít v případě poplachu. Pravděpodobně tam budou i tvoji rodiče. Ti ať si pak s tebou dělají, co chtějí.“

Alence se ulevilo, že na ní paní Nováková nezačala křičet, zároveň ale nechápala, proč je tak vyděšená ze zpuštěného poplachu. Alenka se ho nejdříve nějak nebála, teď však začala přemýšlet, co se jen mohlo stát.

Když vyšli ven do sdílených chodeb, ukázalo se, že paní Nováková nebyla ve svých obavách sama. Všichni obyvatelé nejvyššího patra krytu vycházeli ze svých apartmánů, tváříce se zmateně, nechápavě, ospale. Dav se začal tlačit směrem k východu z krytu, u nichž se nacházela i shromažďovací hala.

„Co si myslíš, že se děje?“ zeptala se Michala. Její kamarád pouze pokrčil rameny, bylo na něm však vidět, že se bojí, stejně jako všichni ostatní.

Alenka se však začala bát až v okamžik, kdy se na chodbě začaly objevovat hologramy.

Hologramová obrana protiatomového krytu CZ-19 se měla aktivovat jen v případě největšího nebezpečí, tedy v případě napadení hrozbou zvenčí. Byla to téměř neprolomitelná obrana; nešlo je zastřelit, pouze deaktivovat. Nepotřebovali zbraně, jelikož stříleli laserové paprsky ze svých očí. Znělo to bizarně, všichni to ale viděli na instruktážním videu. Nikoho zřejmě nenapadlo, že to uvidí i doopravdy – a třebaže nikdo neviděl žádného nepřítele, nikoho se zbraní, kdo by se je pokoušel zabít, všichni měli tušení, kdo by to mohl být. A všichni začali panikařit.

„Zachovejte klid,“ začali hologramy informovat zástup tlačící se k hale, avšak to už bylo v tento okamžik téměř nemožné.

Alenka cítila, jak se jí roztřásla kolena. Mohla by to snad všechno být její vina? Vyměnila si pohled s Michalem, který vypadal stejně vyděšeně. To je ale paní Nováková chytla za ruce a začala táhnout davem směrem kupředu. Alenka chvíli netušila, proč, pak si ale všimla, že se lidé po desítkách tlačí do výtahu do dolních pater. A až poté Alenka uslyšela i ohlášení, které vše vysvětlovalo.

„Velitel Průzkumnické legii nařídil evakuaci do pater nižších než číslo nula, jedna či dva. Evakuace bude ukončena, až tato patra budou naprosto vyprázdněna. Zachovejte klid a pokračujte směrem do výtahu.“

„Paní Nováková, co se to děje? Já to nechápu,“ vyhrkla Alenka, Michalova matka jí však neodpověděla a beze slov jí táhla k výtahu. Třebaže mlčela, Alenka měla pocit, jako by jí ze všeho vinila.

„To je všechno moje chyba,“ řekla poté tiše, avšak v tom zmatku ji nikdo neslyšel.

„Neměli bychom nejdřív zjistit, proč musíme pryč?“ zeptal se Michal své matky.

„Pan Holeček nám to jistě vše vysvětlí,“ odvětila mu naprosto klidným hlasem paní Nováková, Alenka si však všimla, že jí po čele stékají krůpěje potu. Byli od výtahu stále dost daleko – Alenka to odhadovala na další dvě dávky, než se do něj dostanou i oni.

A v tu chvíli si všimla své matky, která se kolem úzkostně rozhlížela, zřejmě proto, že ji hledala.

„Mami!“ vysmekla se paní Novákové. Slyšela, jak za ní křičí, a jak za ní křičí i Michal, avšak nedbala na to a běžela do náruče Evy Čechové. Třebaže byl sál úplně plný a všichni hulákali páté přes deváté, její matka jí ihned zaregistrovala a jakmile se Alenka prodrala dostatečně blízko, pevně ji obejmula.

„Alenko, já jsem se o tebe tak strašně bála!“ řekla jí plačtivě.

„Promiň, mami, já se jen chtěla omluvit Michalovi – nenapadlo by mě, že se spustí alarm! Nevíš, co se stalo? Já ničemu nerozumím!“

„Já také ne, holčičko, ale všechno bude v pořádku, až se dostaneme pryč z tohohle patra.“

Výtah zacinkal. Michal a jeho matka nyní museli vstupovat dovnitř.

„Kde je táta, mami?“

„Nevím, Alenko,“ odpověděla lkavě Eva Čechová. „Ale jsem si jistá, že bude v pořádku. Nyní se odsud hlavně musíme dostat“

„Tak co se tedy děje?“

Její matka zakroutila hlavou, vypadajíc stejně zoufale jako všichni ostatní v místnosti.

V ten okamžik v hale zhasla všechna světla. Hologramy zmizely. Hlas vycházející z reproduktorů, neustále opakující to samé, ustal.

Lidé se rozkřičeli. Výtah se pro všechny obyvatele horních pater protiatomového krytu CZ-19 nadobro uzamknul.

Světla v hale se hned na to znovu rozsvítila, avšak pouze matně, nezřetelně. Musel se aktivovat náhradní generátor, ale kdo v tom případě vypnul ten hlavní?

„Všichni k zemi!“ zvolal někdo, kdo stál až na druhém konci shluku, a ke stropu vyletěly tři střely z laserové pistole. Ve stropu vypálily tři malé, ohnivé dírky.

Nikdo nevěděl, co se děje, ale všichni poslechli. Křik se proměnil v pláč, ve zmatené naříkání. Evakuace byla násilně přerušena; všichni, co tu zůstali, byli v koncích.

Alenka se odvážila vzhlédnout a její pomněnkové oči se střetly s jedním okem Zdeňka Krupičky.

Usmál se na ni.

Takže to opravdu bylo všechno její vina.

Po jeho boku stál muž s culíkem, který se jí předtím představil jako Ondřej Vyskočil. Zdeněk se k němu otočil a řekl: „Dobrá práce s těmi hologramy.“

„Jen jsem vyhodil pojistky. Ale díky,“ pokrčil rameny Ondřej. V ruce držel laserovou pistoli, stejně jako Zdeněk. Museli jí sebrat z jejich skladů… ale jak?

„Tak abyste věděli, panstvo, fakt, že se tohle celé děje, je vlastně vaše chyba,“ promluvil znovu Zdeněk, a tentokrát svůj pohled stočil k obyvatelům krytu. „My jsme váš kryt opravdu přepadnout neplánovali. Spadli jsme sem úplně náhodou, protože se ani neumíte o ten váš zasraný kryt pořádně postarat a neopravíte si díru ve stropě!“

Na několik vteřin se odmlčel a pokračoval: „Hledali jsme zásoby, a najednou jsme vám spadli do domu. Chápu, asi to pro vás bylo nepříjemné, ale to, jak jste zareagovali, bylo zase nepříjemné pro nás. Zavřeli jste nás do vašich cel a chovali jste se k nám jako ke zvířatům. A to si říkáte lidi? Jen proto, že vaši předci měli to zasraný štěstí, že se před bombami schovali do krytu, nejste něco víc, než my! To si sakra dobře zapamatujte. A opakujte si to jako mantru, až vás vyvedeme nahoru a vy uvidíte, co naši předci – naši společní předci, nás všech – se světem provedli.“

Pak svůj pohled stočil k Alence Čechové a znovu se usmál. „A obzvlášť si to pamatuj ty, děvenko. Chtěla jsi mermomocí vidět, co je na povrchu, nebo ne? Nyní se ti tvé přání vyplní; a uvidíš, že ho budeš hned litovat. Samozřejmě však nezapomeneme na tvou štědrost, kterou jsi nám dnes ráno ukázala. Pokud tvůj domov nabídne dostatečně velké výkupné, možná tě sem pak vrátíme zpátky. I s tvou matkou,“ stočil hned na to svůj pohled k Evě Čechové.

Alenčina matka neodpověděla, pouze zatvrzele semknula rty.

„Co však uděláme s vámi ostatními? Mí drazí, noví přátelé, výměnou za náboje a nové zbraně vás předáme dalším přátelům. A za zbraně, které tu vyrábíte, si zase uděláme přátele nové. Takhle to na povrchu chodí, víte? Přátelství je velmi důležitá a popravdě dosti nedoceněná komodita.“

„Ruce vzhůru,“ ozval se přesně v tu chvíli za Zdeňkem Krupičkou povědomý hlas. Byl to hlas povědomý, jelikož to byl hlas Hlavního strážce, Pavla Čecha. Ondřej ihned hmátl po své laserové pistoli a zmáčkl spoušť, až na to, že nebyl dostatečně rychlý. Alenčin otec ho střelil do nohy a on se skácel k zemi s propáleným kolenem.

Jeho křik byl jediným zvukem, který halou rozezníval. Všichni ostatní ztichli a pozorovali Hlavního strážce, který svou pistoli namířil proti Zdeňkovi. Hlavního strážce, který je přišel zachránit.

Zdeňkovi chvíli trvalo, než promluvil. Jeho hlas byl stále ledově klidný, když řekl: „Jaký to nečekaný zvrat událostí.“

Alenčin otec na jeho hlášku nikterak nereagoval a procedil mezi zuby: „Opusťte tento perimetr. Ihned.“

„Ale, takže nás nepopravíte?“

„Nebudu se opakovat. Dveře ven z krytu jsou hned támhle. Odejděte jimi ven a už se nevracejte.“

Zdeněk Krupička se usmál. „Promiňte, pane, předpokládám, že jste nějaké vyšší autority? To však nemění fakt, že je to stále tři na jednoho.“

„Vždyť ani nevíte, co jste způsobili,“ odsekl Alenčin otec. „Tím, že jste donutili systém aktivovat náhradní generátor, jste vypnuli recyklaci kyslíku. Za pár minut se tu všichni udusíme, pokud vy neodejdete a já znovu neaktivuji hlavní generátor.“

„A co když tu prostě zůstaneme stát?“ zeptal se odvážlivě normálně nejtišší z jejich návštěvníků, Martin Michálek.

„Pak vás zastřelím. Jednodušší to být nemůže,“ pokrčil rameny Hlavní strážce. „Buď odejděte, nebo skončíte s propálenou hlavou. Už si tedy rozumíme? Nebo vám to mám vyhláskovat? Máte přesně deset vteřin.“

Hlavní strážce upřeně hleděl na Zdeňka Krupičku, který zase poněkud skepticky hleděl na něho, na krátkou vteřinu se však oči jejího otce stočily na Alenku. Jeho modré oči se střetly s jejími, a Alenka polkla.

Všechno bude v pořádku.

„Dobře, už se nemusíš schovávat, Andreji,“ povzdechl si vzápětí Zdeněk. „Začíná to být trochu trapné.“

Následující vteřinu se ozval výstřel, a zničehonic se Alenčin otec skácel se na zem. Krev mu stékala dolů z temene jeho hlavy. Rána by se začala syčivě zacelovat jako každá jiná spálenina, avšak to by Pavel Čech nesměl být mrtvý.

Alenka pouze překvapeně zamrkala. Zvedla hlavu, aby viděla toho, kdo to udělal.

Byl to poslední ze čtyř mužů, který byl do té doby nepřítomný, Andrej Líska. Přes rameno měl přehozený pytel, pravděpodobně s dalšími zbraněmi, které patřili jejich krytu, a tvářil se výsostně pobaveně.

„Tak to abychom je začali hnát ven, ne, Zdeňku? Když nám dochází ten kyslík,“ řekl poté svému veliteli.

Avšak hrůzou vyvolané ticho, které do té doby mezi bývalými obyvateli krytu panovalo, se rázem znovu proměnilo v křik.

Hlavní strážce byl mrtvý. Nebylo už pro ně žádné naděje.

Alenka si myslela, že by měla začít plakat, ale žádné slzy nepřicházely. Připadala jako v mlze, uzavřená a uzamčená v nějakém jiném světě – jako by tohle všechno pozorovala přes zrcadlo. To přeci nemohla být pravda, nebo ne? Jenom si myslela, že slyší, jak její matka křičí a snaží se dostat k padlému tělu Pavla Čecha.

Rázem jí někdo uchopil a přehodil si jí přes rameno. Jako jediná se totiž nerozešla kupředu, jako jediná pouze stála a zírala. Jejich návštěvníci silou tlačili rodiny a děti cestou k východu, a lidé kvíleli, bojovali o každý metr. Když někdo vzdoroval obzvlášť urputně, byl zastřelen. Výstřelů se ozvalo hned několik, a všichni lidé padli k zemi stejně bezmocně jako Alenčin otec. Alenka je ale nebyla schopná pořádně vnímat. Někdo jí nesl směrem ven a ona pouze nepřítomně civěla.

Ozval se další výstřel. Alenka pozorovala, jak se její matce zlomila kolena a padla na tělo Pavla Čecha.

Aspoň si myslela, že to pozorovala. Nemohla to být přeci pravda.

„Mami,“ slyšela se vydechnout, ale tělo Evy Čechové, spolu s jejími budoucími sourozenci, nyní mrtvými sourozenci, které už nikdy nepozná, zůstalo uzamčené za vchodem do krytu, který se hlasitého pískotu pomalu uzavíral. Obyvatelé protiatomového krytu CZ-19 konečně opouštěli svůj domov.

„Přestaň sebou tak cukat,“ uslyšela Alenka hlas, ale nemohl být přeci mířen na ní. Vždyť ona se vůbec nehýbala. Pouze pozorovala, jak se jejich linoleové podlahy mění v kámen, a jak se jejich šedé stěny mění na vlhké, balvanové valy.

Vzduch se také změnil. Zničehonic byl studený. Cítila, jak jí proudí do tváří a rozechvívá jí vlasy.

A vzápětí už ani nebyly v jeskyni, která vedla do jejího bývalého domova. V ten okamžik se ocitli na povrchu. Na místě, odkud pocházeli, kde se narodili, a kam se vraceli.

Alenka však neviděla žádné stromy, žádnou zeleň, žádný mech a žádné jehličí. Viděla pouze mrtvou krajinu, hlinitou půdu a dlouhé, pusté pláně.

Vzhlédla k obloze, protože aspoň ta by jí mohla ukázat svět takový, jak si ho vysnila, jak si ho představovala. Avšak na obloze nepanoval ani měsíc, ani žádná z hvězd. Alenka Čechová viděla pouze nekonečnou čerň.

2 komentáře:

  1. Přijde mi, že propadlíci z povrchu mluví hrozně spisovně. Chovají se jako gangsteři, co střílí holčičkám tatínky a maminky, ale potom tak doopravdy zní jenom v jednom odstavci.

    Taky mi chybí popisy postav, okolí, zkrátka něco jiného než přímá řeč a popisy vnitřního stavu.

    Těším se na další díl!

    OdpovědětVymazat
  2. V popisech postav a okolí souhlasím s předchozím komentářem, ale i tak musím uznat, že je příběh opravdu hrozně hezký a nesmírně se mi zalíbil! Jen tak dál, budu se těšit, až přibudou další části :3

    OdpovědětVymazat