úterý 8. srpna 2017

4. Kapitola: Kde jsi spala poslední noc


Znovu bych chtěla poděkovat všem za komentáře, co se týče těch popisů postav a okolí - budu na to myslet u finální editace ;).



Když k sobě Alenka znovu přišla, probudila se na provizorním spacím pytli umístěném uprostřed nekonečné pustiny, obklopená přibližně třiceti lidmi pocházejících z jejího krytu. Kolem nich obcházeli Martin a Andrej, hlídkujíce svůj nový majetek. Ondřej se opíral o ztrouchnivělý strom a s bolestným hekáním si obvazoval koleno. Zdeněk nebyl k vidění.

Jejich kryt byl daleko za nimi. Alenka se otočila za skalami tyčícími se hluboko do výšky – skalami, ve kterých byl její kryt – z nějakého důvodu ale necítila stesk.

Věnovala krátký pohled krajině, kterou vždy tak toužila vidět, nebi, pod kterým vždy tak toužila žít. Pak se její pohled stočil na muže, kteří je střežili při jejich spánku, a hleděla na ně s nenávistí, kterou před tím ještě nikdy necítila.

„Alenko,“ chytil jí někdo za ruku. Dívka se prudce otočila, aby se střetla s pohledem doktorky Kučerové. Byla to nejbližší přítelkyně její matky a její gynekoložka. Alenčina matka u ní před pár dny zjistila, že čeká dvojčata. Teď ale byla mrtvá.

„Pojď sem,“ zašeptala tiše doktorka Kučerová a dívku objala. Alenka ani nemrkla. Hleděla do prázdné krajiny – hleděla na rozednívající se horizont a semknula pěsti.

Nevěděla, jak dlouho to trvalo, než začali znovu pochodovat. Nedokázala ani určit, jakým směrem jdou. Jisté bylo, že do krytu se v tomto stavu nevrátí, a tato myšlenka Alenku naplňovala zlostí.

„Tohle vypadá jak peklo,“ slyšela Alenka někoho říci, když se začalo rozednívat a Slunce začalo osvěcovat krajinu kolem nich. Nevypadalo, že by se nějak moc změnila. Jak moc může světlo proměnit pustotu?

A tak putovali dál. Procházeli kolem trosek města, kde žili lidé, než jim jejich domovy zničily atomové bomby. Procházeli kolem vyschlých řek, puklých silničních cest, opuštěných vraků aut. Procházeli kolem rybníků, které zapáchali už na míle daleko a ze kterých vycházela nazelenalá, jasná záře.

„Ptala ses, jestli tady máme radioaktivitu, Alenko,“ promluvil k ní Zdeněk, když viděl, že na ně upírá svůj zrak. „Tady máš zářný příklad. Opravdu zářný! Neměla by ses přibližovat, pokud nebudeš mít nějakou plynovou masku.“

Alenka neodpověděla, pouze mu věnovala pro banditu nečitelný pohled. Zdeněk se proto raději vzdálil.

Večer se u jednoho takového radioaktivního rybníku utábořili. Alenka stále zírala na světélkující vodu, a když se na ní nikdo nedíval, z dálky do ní hodila prázdnou plechovku. Pozorovala, jak se rozpouští, a představila si, že je to Zdeněk.

Ta myšlenka ji uspokojila, ale jenom krátce. Vzápětí totiž v dáli uviděla pohybující se zvíře. Zbytek noci strávila hleděním do dáli, tiše doufajíc, že to zvíře se přiblíží a všechny její únosce zabije.

Takové štěstí neměla.

Když spala, nezdálo se jí však nic krutého. Zdálo se jí, že u toho rybníku sedí s Michalem a chystají se jít koupat. Voda nebyla zelená, ale modrá, jako v knížkách. Byly tam i ryby, plavající sem a tam, přičemž Michal vytáhl jednu na povrch a zbytek snu si jí prohlíželi. Tak Alenka poznala, že se jí to jen zdá. Ryby měly přece na povrchu zemřít.

Přesto, když se vzbudila, necítila takový chlad jako ve snu samotném. Po tváři jí stékaly dvě horké slzy.

Další dny ubíhaly velice rychle. Všechny byly stráveny stejně – chůzí kupředu, dál a dál, za humny a za lesy. Alenka neměla tušení, kam je vedou, slyšela však něco o tom, že jdou do jejich „základny“.

Tato snad nikdy nekončící túra dala Alence čas přemýšlet. Přemýšlet o tom, jak se pomstít těm mužům, kteří jí sebrali rodinu, domov a její sny o povrchu.

Nejdříve se pomstí Zdeňkovi. Byla to hlavně jeho chyba.

Pak na řadu přijde Andrej. To on zabil jejího otce.

Každou noc si jí doktorka Kučerová vzala k sobě a šeptala jí, že všechno bude v pořádku, že její rodiče jsou teď v nebi, že se určitě všechno vyřeší a oni se dostanou zpátky. Alenka jí nevěřila ani slovo. Namísto toho proto pozorovala, jak se jejich únosci chovají. Pokud bude pozorovat, kam jdou, kde odpočívají, bude přesně vědět, jak…

… jak co? Alenka si nebyla schopná odpovědět.

Když bylo Alence osm let, rozbila Ríšovi Potockému nos. Její matka jí za to dala týden domácí vězení a apelovala na ní, že násilím se přeci nic nevyřeší. Ríša Potocký už si však z ní poté přestal dělat legraci.

Když bylo Alence devět let, omylem podkopla nohy Elišce Soukopové, která řekla, že Michalova máma je tlustá. Michal samotný v ten okamžik nechápal, co jí to popadlo. Alenka ale cítila jistou povinnost bránit čest svého nejlepšího kamaráda.

Když bylo Alence jedenáct let, poprala se s Michalovým bratrancem, Emanuelem, který jí řekl, že je hloupá. Za to dostali domácí vězení oba a on s ní potom už nikdy nemluvil.

Alenka tedy věděla jisté věci o vyřizování účtů. Ale bála se, že úplně neví, jak si vyřídit účty s těmito muži.

Ale určitě na něco přijde. Že?

Čtvrtý den Alenka slyšela své průvodce říkat, že už jsou blízko. Alenka opravdu netušila, k čemu. Za celou dobu jejich chůze se nestřetli s jediným člověkem, s jedinou civilizací. Sice jí tvrdili, že na povrchu je lidí hodně, Alence to tak ale vůbec nepřipadalo. Opravdový svět, ne ten miniaturní v jejich krytu, byl absolutně prázdný – žádné mraky, žádná živá duše, jen osamocené zvíře na opačném břehu rybníka.

Alenka to tu nenáviděla.

Ještě více však nenáviděla fakt, že si lidé svůj svět takto dobrovolně zničili.

„Z jeskyně do jeskyně, mí noví přátelé!“ ozval se v ten okamžik Zdeněk. „Již jsme skoro tam.“

A bylo na čase. Alenka samotná byla unavená, ale ne příliš. Někteří starší lidé se však již sotva plahočili, a někteří při cestě doslova padli, únavou, vyčerpáním, hladem. Stalo se to pouze několika z nich a jejich průvodci je absolutně a dočista ignorovali.

„Ty by Horda stejně nekoupila. Táhnou se, jako by měli každou chvíli chcípnout,“ zaslechla Alenka říkat Andreje. Alenka v ten okamžik ucítila k oné Hordě palčivý hněv, ať už byli cokoliv zač.

Před nimi se objevily ruiny malého města, které se jim oprýskanou cedulí představilo jako „Stadt Grafing“. Kdy překročili hranice, to Alenka netušila – znamenalo to však, že šli směrem do bývalého Německa, na západ. To znamená, že zpět do krytu se Alenka dostane, když půjde na východ.

Kéž by jen měla Tech-echo, aby zprávu o jejich lokaci mohla poslat Průzkumníkům. Ti by si pro ně určitě přišli!

Vzápětí však bývalí obyvatelé krytu pochopili, co Zdeněk svým tvrzením myslel. Místo toho, aby pokračovali ruinami předválečného města, začali sestupovat prohloubeným otvorem do jeskynního komplexu. Bylo to, jako by se vraceli zpět do krytu, všichni ale věděli, že pravda je jiná. Nevraceli se domů – vzdalovali se od něj dál než kdykoliv předtím.

Alenka se rozhlížela kolem sebe. Na rozdíl od minule, nyní si nepřipadala jako v mlze. Nikdy si více neuvědomovala sama sebe a své okolí než v tento moment. Všimla si malého průchodu, který se objevil po její pravé straně. Dospělý člověk by se do něj nevešel, ale někdo její výšky by jím jistě mohl prolézt. Kdyby jen našla příležitost, jak proklouznout a utéci!

Vzápětí ji však myšlenka na útěk na krátký, avšak zásadní okamžik přešla. Nešlo ale jinak – Alenka a i ostatní bývalí obyvatelé protiatomového krytu CZ-19 se konečně střetli s lidmi jinými, než byla Zdeňkova družina.

Nebylo pochyb, že patří k Zdeňkovi a jeho druhům. Jinak by samozřejmě do tohoto podzemního komplexu nebyli vedeni, a jinak by se vzájemně nezdravili. Tito lidé vypadali přesně tak, jak si Alenka představovala obyvatele povrchu. Byli zarostlí, muži byli špinaví, ženy měli krátké vlasy či vyholené lebky. Všichni na sobě měli oblečení, které se spíše podobalo hadrům než regulérnímu oděvu.

Všichni, do jednoho, byli ozbrojení. Většina z nich měla přes ramena přehozené samopaly, někteří měli pouze pistole či pušky. Bylo jasné, že kdo se nepokusil utéci nyní, už žádnou šanci mít nebude.

Avšak Alenka stále urputně věřila, že se z toho dostane, tak či onak.

Netrvalo dlouho a umístili je do stanu ke svým vězňům, které zde již měli. Správně by měla říkat otrokům – to bylo to slovo, které jejich průvodci neustále používali, a které Alenka vehementně ignorovala. Lidé procházející kolem nich se na ně šklebili, jako by se jim posmívali za jejich osud, za jejich neštěstí.

„Co teď?“ ozval se pan Štíhlý, účetní, manžel Strážkyně Štíhlé, která nebyla přítomna.

„Hlavně zůstaňte v klidu,“ ozval se nějaký starší hlas. Musel patřit někomu, koho zajali již dříve, jelikož Alenka ho nepoznávala.

„V klidu? Myslíte to zcela vážně?“ odvětila doktorka Kučerová.

To, co jí záhadný muž odpověděl, již Alenka neslyšela. Ignorovala veškeré následující konverzace jejích sousedů a dalších otroků a pátravě se rozhlížela po zločineckém doupěti. Místo toho, aby v ní ti ničemové měli elektřinu, svítili svíčkami či pochodněmi. Na několika místech pochodovali další z nich, zřejmě na stráži. Bylo jich tu mnoho – příliš mnoho. Tak moc se lišili od obyvatel krytu, že to celé přišlo Alence nereálné. Připadali ji spíše jako nějací nalíčení herci z nějakého předválečného filmu.

Alenka nevěděla, zda se jí to jen zdá, či ne, ale den se pomalu schyloval k večeru. Banditi, kteří se před tím potloukali kolem, se nyní začali shlukovat v centru tábora a začali shromažďovat lahve s alkoholem a cigarety. U nich na stráži zůstalo pouze pár z nich, avšak hlídali je příliš ostražitě na to, aby se Alenka mohla pokusit o útěk.

V ten okamžik do stanu vešel Zdeněk Krupička.

Již na tváři neměl pásku přes oko. Místo toho bylo vidět jeho bílé, cévami protkané bělmo a velká jizva, která se mu přes pravou stranu obličeje táhla.

„Dobrý večer, vážení. Za chvíli vám sem přineseme večeři, abyste nám nezemřeli hlady. Dnes budeme hodovat, tak jsme vás o to nechtěli připravit. Dokonce jsme pro vás schovali i nějakou čistou vodu!“

„To si jí teda klidně nechte,“ ozvala se nějaká dívka s asijskými rysy. Zdeněk se pouze usmál, jinak ale dívku ignoroval. Místo toho stočil pohled k Alence.

„Slečno Čechová, velice rád bych s Vámi dnes večer povečeřel. Můžu mít tu čest?“

Alenka překvapeně zamrkala. Chvíli jí trvalo, než se zmohla na nějakou reakci, a poté pouze vydechla: „Cože?“

„Budu to brát jako ano,“ odpověděl prostě Zdeněk. Kývl na jednoho z hlídačů, který k Alence přišel a brutálně ji zvedl.

„Zacházejte s ní šetrně, dnes bude mým hostem,“ řekl mu Zdeněk, vypadalo to však, jako by mu to ve skutečnosti bylo jedno.

Cesta do Zdeňkova stanu nebyla dlouhá. Nacházela se na nejvyšším místě celé prohloubené jeskyně. Alenku šokovalo, jak rozlehlý celý areál byl. Zdeňkův stan byl také pravděpodobně nejvíc kultivovaným místem, které zde banditi měli. Měl zde dokonce normální, dřevěnou postel, skříň, knihy, a stůl, na kterém byly dva talíře s ohřátými instantními nudlemi.

Alenka na ten pokrm chvíli jen zírala. Pak stočila pohled ke Zdeňkovi.

„Je mi líto, jestli jsi čekala něco dobrého,“ povzdechl si Zdeněk. „Tady na povrchu to lepší nebude.“ Začal si na hlavu znovu uvazovat svou pásku.

„Tví přátelé si na to budou bohužel muset zvyknout. Ale ty, Alenko – ty nebudeš muset, pokud budeš spolupracovat.“

„Já s vámi na ničem spolupracovat nebudu,“ odsekla Alenka. Zdeněk se znovu shovívavě usmál, stejně, jako když se na něj předtím rozkřičela ta jiná dívka. Jeho úsměv jako by říkal, že je zvyklý na vzpurné děti jako je ona, Alenka zde však žádné chlapce či dívky jejího věku neviděla.

Ihned zahnala myšlenku na to, že někdo jako on by mohl mít děti, natož být dobrý rodič.

Zdeněk pobídl, aby si sedla. Alenka na něj chvíli zírala a dost silně uvažovala o tom, že mu talíř hodí do tváře. Byla však také hladová a při jejich túře jim dávali najíst pouze sušené maso, takže…

Sedla si a hltavě se dala do jídla. Matka na ní vždycky křičela, když se u stolu chovala „jako prasátko“, zde se jí však žádného hašteření nedostalo. Neměla by teď však myslet na svou matku.

Zdeněk si sedl naproti ní a také začal jíst, třebaže mnohem pomaleji a střídměji. Chvíli mezi nimi trvalo ticho, než řekl: „To, co jsem ti předtím řekl v krytu, jsem myslel vážně. Kdybyste se k nám s tím chlapcem nevloupali, zřejmě bychom se nikdy nedostali ven. A bůh ví, co byste s námi udělali!“

Alenka přestala jíst. Kousek jídla jí upadl z úst zpátky na talíř a pouze zírala na muže, který jí zavraždil rodiče, jako by ho měla hned následující moment zardousit.

„Je mi moc líto, co se stalo tvé matce a tvému otci,“ řekl jí Zdeněk a zatvářil se vážně. „To s tvým otcem nešlo jinak, to jsi přece viděla. Tvá matka – to byla nehoda. Ale říkali jsme, že kdokoliv bude vzdorovat, zemře. Nemůžu za to, že se rozhodla nenásledovat námi nastolená pravidla.“

Alenka stále jen zírala.

„Ale ten tvůj přítel, jak že se jmenoval?“

„Michal,“ procedila mezi zuby tiše Alenka. „A není to můj přítel. Jen kamarád.“

„Dobře, dobře, omlouvám se, mladá slečno,“ zazubil se Zdeněk. „Avšak byli jste si velice blízcí, že ano? A ty bys ho moc chtěla znovu vidět.“

Když Alenka nic neřekla, pokračoval: „A to je velice jednoduché, drahá Alenko. Jediné, co musíš udělat, je kontaktovat někoho ve vašem krytu a dohodnout výkupné. Dohodneme se, až se spojíme, samozřejmě. Jsem si ale jistý, že tak civilizované místo, jako váš kryt, by neodvrhl dceru Hlavního strážce, a obzvlášť tak okouzlující dívku, jako jsi ty.“

„A jak asi mám někoho od nás z krytu kontaktovat?“ nadzdvihla Alenka obočí.

„Myslel jsem, že se na to zeptáš,“ přikývl Zdeněk a zvedl se. Došel k truhle, kterou měl uloženou v zadní části stanu, a vytáhl z ní malý, ale podezřele povědomý přístroj.

Bylo to Tech-echo.

Sedl si zpátky ke stolu a položil ho na stůl. Alenka na komunikační zařízení Průzkumnické legie zírala jako na zjevení.

„To je to zařízení, co jsi měla na sobě, když jsi se k nám vloupala, že?“

Alenka přikývla.

„Ale ve skutečnosti ho mohou nosit pouze ti vaši Průzkumníci, pokud se nemýlím?“

Alenka znovu přikývla.

„Ty jsi ho však dokázala aktivovat. Myslíš, že bys nyní s pomocí něj dokázala kontaktovat toho…“

„Pana Holečka,“ dořekla za něj Alenka, a cítila, jak se jí rozbušilo srdce.

„Ano. A zeptat se ho, jestli by nemohl postrádat těch pár dalších laserových pistolí nebo tak,“ pokrčil ledabyle Zdeněk rameny, Alence ale došlo, že jeho slova mají mnohem větší tíhu, než se zdají. Pár dalších laserových zbraní. Neviděla zde ani jednoho z těch zločinců, který by takovou zbraň používal – všichni měli pouze obyčejné střelné zbraně. Jaká technologie zůstala po spadnutí bomb na povrchu? Byla technologie laserů a holografů omezená pouze na protiatomové kryty?

„Nuže?“ pokynul Zdeněk, a konečně se přestal tvářit tak nechutně přívětivě. Byla to jen maska, to bylo Alence jasné hned od začátku. Nyní se tvářil mírně netrpělivě.

Alenka na něj chvíli zírala, rozhodujíc se, co udělá. Pak ale po Tech-echu sáhla a rychle si ho nasadila na ruku, napojujíc ho přitom na svůj nervový systém.

Bylo sice pravdou, že Tech-echo mohli nosit pouze Průzkumníci, nebylo tomu však proto, že by snad komukoliv jinému způsobila nějaký elektronický šok či fyzickou újmu. Alenčin otec jí řekl, že kdysi dávno, za války, bylo Tech-echo vyhrazeno na genetickou výbavu svého majitele a pokud si je nasadil někdo jiný, vybuchlo mu na ruce. Pak ale kvůli tenčícímu se množství továren a mírnícímu se vědeckému výzkumu ustala jejich produkce, a proto byla tato funkce odstraněna. Mýtus vybuchujících Tech-ech však v lidech zůstal, a kdekdo se bál ho na ruku i jen nasadit. Alenka však věděla pravdu. Věděla, že jí přístroj nic neudělá.

Tech-echo se začalo načítat. Začalo měřit její tep, momentálně se rapidně zvyšující, začalo měřit i všechny její ostatní tělesné funkce. Načetlo mapu okolí a nahlásilo jí, že se nachází mimo území České republiky. Aktivovalo komunikátor a načetlo údaje velitele Průzkumnické legie.

Alenka však neaktivovala ani jednu z těchto funkcí. Rychle stočila pohled na Zdeňka, který jí bedlivě pozoroval, avšak nevypadal ani špetku podezřívavě či nedůvěřivě. Pak aktivovala funkci holografické čepeli.

Uběhla vteřina. A další. A další.

Alenka si pamatovala, jak se prala s Ríšou Potockým, Eliškou Soukopovou, Emanuelem Novákovem. Pamatovala si, jak se prala s mnohými dalšími dětmi.

Avšak nic z toho nebylo to samé, jako zabít člověka.

Tělo Zdeňka Krupičky se skácelo na židli, ruce bezvládné, hlava přepadla přes opěradlo. Z jeho úst mu ven bublala krev. Na košili, na které byla cedulka s nápisem „Made in a Nuclear Shelter CZ-19“, se zvětšovala a zvětšovala krvavá skvrna.

Byl mrtvý, a ona, Alenka Čechová, ho zabila.

Holografická čepel na jejím nově obdrženém Tech-echu se deaktivovala. Alenka se zhluboka nadechla a vydechla.

Bylo to až příliš jednoduché. Nechtělo se jí věřit, že to je celé, že tímhle to končí. Ale vypadalo tomu tak.

Znovu hluboce vydechla. Pak se rozhlédla kolem, hledajíc nějakou únikovou cestu ven. Rychle vyklouzla cípem v postranní části stanu a neohlížela se zpět.

Měla velké štěstí, že kolem ní zrovna nikdo nebyl, jinak by celý její únik selhal hned ve svých počátcích. Takto se Alenka začala pomalu plížit dál od stanu. Spatřila, že většina z těch zločinců je shromážděna u ohně.

Kde jen byli její sousedé?

Avšak měla vůbec čas na to je osvobozovat?

Má vůbec nějaký plán?

Alenka se kousla do rtu a podívala se směrem k východu, který směřoval i k její vytipované, miniaturní cestičce. Nikoho u ní neviděla, avšak nebylo pochyb, že u ní někdo hlídkuje. Propašovat tudy své krajany nebylo možné – určitě by si jich všimli.

Avšak pokud pomocí svého Tech-echa udělá to, co po ní Zdeněk chtěl, pan Holeček a ostatní Průzkumníci jí určitě přijdou na pomoc. A pak si přijdou i pro ostatní bývalé obyvatele krytu, kteří byli takto násilně odvedeni.

Alenka polkla, aniž by věděla, proč. Neměla přeci strach.

Začala se tiše plížit směrem dolů. Přesně, jak si myslela, u východu opravdu někdo stál, respektive seděl – byla to nějaká žena. Seděla na krabici a z blízkosti několika centimetrů si četla knihu. Kdyby žila v krytu, určitě by musela nosit brýle.

Jelikož byla takto zaujatá, nebylo obtížné se kolem ní dostat. Alenka cítila, jak jí zaplavuje pocit naděje, vzápětí se však ze stanu, ze kterého před pár minutami utekla, ozval křik.

„Zdeněk je mrtvý!“ dokázala z několika těch vykřiknutých vět rozpoznat tu nejdůležitější. Banditi se začali zvedat od ohně, zašlapovat cigarety, avšak tvářili se nevěřícně, téměř až pobaveně. Alenka viděla, jak nahoru běží Martin a Andrej, a věděla, že má jen málo, velice málo času.

Místo dalšího plížení se tedy rozběhla. Žena, která se také začala pomalu zvedat a položila svou knihu, ji okamžitě zaregistrovala.

„Stůj!“ zakřičela, ale Alenka uháněla kupředu a neohlížela se. Minula tak dalšího hlídače, který jí v tom mžiku sekund věnoval pouze překvapený pohled, a doslova skočila do otvoru, kterým se měla dostat ven.

Překvapilo ji, že je mnohem příkřejší, než si myslela. Věděla, že cestou sem sestupovali dolů, avšak tato cesta nahoru byla prostě a jednoduše příliš strmá. To jí ale v tento okamžik nemohlo zastavit. Začalo se proto zuby nehty drásat nahoru, stůj co stůj. Další šanci nedostane. A už vůbec jí nenabídnou, jestli se nechce za výkupné vrátit do krytu. Pokud ji chytnou, bude jí čekat krušný, nemilý osud.

„Hej!“ slyšela za sebou někoho křičet a vzápětí se ten někdo pokusil nasoukat do otvoru, avšak byl příliš velké postavy na to, aby se tam vešel. Povrch pod Alenkou se stával kluzkým, navlhlým, a Alenka měla co dělat, aby nesklouzla dolů.

Závan čerstvého vzduchu a vidina již ne tak vzdálené oblohy jí dodala sílu. Noční temnota tentokrát nebyla temná a přeplněná černotou; byly na ní vidět hvězdy, přesně tak, jak o nich Alenka snila.

Už zbýval jen kousek!

Konečně se vydrásala na povrch. Rukou se již nezachytili o kamenný povrch prohlubně, ale o hlinitou zeminu. Vytáhla se na horu a lehla si na zem, ztěžka oddechujíc.

Ležela pod Měsícem, který jí ozařoval cestu téměř jasněji než Slunce.

Avšak byla sama. Byla žalostně, tragicky sama, a právě teď po ní šli banditi a zločinci, kteří si velice rádi dělali nové přátele.

Měsíc, ač byl přenádherný, a hvězdy, ač jich bylo nespočítatelně mnoho, jí v tom nemohli nikterak pomoci.

8 komentářů:

  1. Další skvělý díl! To, že by jej skutečně dokázala zabít, jsem nevěřila do poslední chvíle :D
    Těším se na další části a na to, jak její útěk nakonec dopadne ^^

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji moc za komentář! Doufám, že tě s dalšími kapitolami nezklamu :D

      Vymazat
  2. Další skvělý díl! To, že by jej skutečně dokázala zabít, jsem nevěřila do poslední chvíle :D
    Těším se na další části a na to, jak její útěk nakonec dopadne ^^

    OdpovědětVymazat
  3. Trochu sociopaticky doufám, že bude mít Alenka výčitky svědomí, aby to nepůsobilo ploše. Každopádně, výborná práce jako vždycky. ))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přijde to, ale až trošku později, zatím je Alenka trochu ve stavu popírání :D. Děkuju moc za komentář!

      Vymazat
  4. Tento komentář byl odstraněn autorem.

    OdpovědětVymazat
  5. To je tak dobrý :D Blogové story moc nečtu, ale tady se vážně budu těšit na pokračování :)

    OdpovědětVymazat