Kdo že je tedy tou budoucností lidstva?

Slyšela jsem, že budoucností lidstva má být, víte co, prý mládež. Ti mladí! Tedy, skupina, jejíž členem jsem asi podle nějakých neexistujících, ale hypotetických definicí, i já. Došlo tedy k tomu, že jsem si řekla - no, asi se od nás něco chce. Nějaký zájem o svět a tak. Nějaké nadšení! Nějaká akce. Tak jsem tak přemýšlela a napadlo mě - víte co, bylo by fajn, kdybychom měli všichni stejný práva. Takový hezký koncept, víte co. Ale tím "všichni" jsem myslela opravdu "všichni", což jsem musela několika lidem docela obšírně vysvětlovat. Jejdanánky, no ano, i lidi jiných sexuálních orientací, i lidi, kteří nepocházejí z téhle šílené post-křesťanské společnosti, dokonce i lidi, kteří bydlí někde na druhém konci světa nebo u rovníku a jaktěživ jsem se s nimi neviděla, i ti by mohli mít stejná práva jako já, to by bylo fajn!

Ale ouha. Záhy nejsem budoucnost lidstva. Záhy jsem idealistický snílek, děcko, které ještě musí vyrůst, aby pochopilo svět, a až pak může jít něco měnit. Tak mi prosím vysvětlete, co po mně chcete.

Odpusťte mi tento lehce ironizující začátek, nemohla jsem si ho však odpustit. Je to výplod mé frustrace, který vykvetl z mých konverzací s prarodiči, rodiči, vrstevníky, a celkovým vnímáním světa kolem mě. Přijde mi jen neskutečně smutné, že se na nás znovu pohlíží jako "spasitele" světa, avšak nesplňujeme představy světa toho, jak ho spasit (svět vlastně nemá žádné představy, má jen mlhavé vidiny, že už si to posral dost a bude si na to muset někoho zavolat). Jak má mladá generace spasit svět, když byla vychována ve lži? Když vlastně ani neví, do jakého světa to vyrůstá? Já jsem pořád zmatená. Já si pořád nejsem jistá, o co vlastně světu jde.

Začala jsem o tomhle přemýšlet velmi intenzivně, když jsem se střetla s článkem o Jakubovi Čechovi, patnáctiletému studentu z Prostějova. Chlapec napadl několik protiprávních jednání městského úřadu a hned byl proklamován za hrdinu, za mesiáše téhle zkorumpované společnosti, babičky chtěly podpisy od "budoucího prezidenta", atd. Prý že "žijeme v temných časech a vy mladí lidé jste naše jediná naděje". Otázkou však je, co kdo považuje za temné časy. Co já považuju za temné časy? Fakt, že terorismus ohrožuje celý svět, kuříkladu - ale pro lidi, kteří nemají jisté materiální zázemí, to může znamenat nedostatek sociální podpory. I tady je znát názorový rozdíl starší a mladší generace.

Další věc je celé to "moralizování mladé generace". Již jsem to lehce zmínila na začátku, ale jaksi nikomu není jasné, co se od nás vlastně chce. Určitě se každý střetl s hláškami typu "vy a ta vaše technika". Pokrok jde dopředu, tak si na mobilu procházím sociální sítě. Achich ouvej, to znamená, že Armagedon je za dveřmi, protože mám nové upozornění na Facebooku. Každopádně, tato naše "poslednost" moderními technologiemi (co po nás jako chcete, abychom na truc zakopali naše mobily, notebooky a televize na zahrádce nebo je rituálně spálili) vede lidi k přesvědčení, že se "nezajímáme o okolní svět". A tady nacházíme kámen úrazu, protože my se zajímáme! Já o sobě mohu říci, že se zajímám, a to samé mohu říct i o spoustě mých vrstevníků. To, co chci, je respekt, respekt pro každého, ke každému, od každého. Což je očividně moc, jelikož je mi neustále dokola opakováno, že si věci idealizuju.

Tak si řeknu, fajn. Svým názorem se světem moc nepohnu, nikdo to vlastně slyšet nechce. Tak proč se starat? Je třeba pochopit, že rozhodnutí k nečinnosti je už určitá činnost, určitá aktivita.  Je to negace, aktivní a vědomá pasivita, a podle mého názoru velice smutná pasivita - protože mladí lidé už to s tímto světem vzdali, a sakra, vždyť jsme se před dvěma desetiletími narodili. Není to smutné?