2. Kapitola: Snaha nezasáhnout

Odjíždím na týden na Slovensko, tak jsem se sem druhou kapitolu rozhodla dát co nejdříve.

V první řadě děkuju všem, co si přečetli první kapitolu, a obzvlášť děkuju za komentáře! Hodně to pro mě znamená. A i když jsem předtím říkala, že jsem citlivá na kritiku, klidně kritizujte; já se pravděpodobně urazím, že nejsem perfektní, ale  vezmu si to k srdci, slibuju :D.

Jinak, co se týče těch českých jmen. Je to opravdu tak zvláštní, že projednou český autor píše sci-fi v Česku? Vím, že je to neobvyklé, ale řekla jsem si, že to je přeci jen prostředí, které znám. Jen tak pro zajímavost, příběh přepisuju - hrdinka se dříve jmenovala Alice a kryt byl v Německu. Pak mě ale napadlo - proč vlastně? Proč, když může být Češka?

A tak to vzniklo. Užijte si druhou kapitolu :).

„Tohle je tak špatný nápad.“

„Ticho, Michale.“

„Ájo, já přísahám bohu, jestli na nás přijdou, budeme v obrovským průšvihu.“

„Řekla jsem, abys byl ticho!“

Plavovlasá dívka trkla chlapce, který se schovával za ní, loktem, a dál zpoza rohu pohlížela na hlídače, který stál u cely číslo 29.

Od chvíle, kdy se obyvatelé krytu CZ-19 dozvěděli o svých nových návštěvnících, uběhl víc jak týden. Mnoho se za ten týden změnilo, a popravdě, třebaže ani Alenka už si nebyl jistá o všech pozitivech, která této události zpočátku přikládala, stále se přímo vyžívala v tom, že v těchto chladných, šedých chodbách docházelo k takovým změnám.

Nikdo pořádně nevěděl, co jsou jejich návštěvníci zač. Vědělo se pouze, že jsou z povrchu. Průzkumnická legie odmítala poskytnout veřejnosti jakékoliv další zprávy, a třebaže Alenka byla prostřednictvím svého otce s panem Holečkem přímo v kontaktu, stejně toho moc nevěděla.

Pan Holeček se u nich doma stavil hned ten osudný večer. Jejich apartmán se nacházel v nejvyšším patře, a proto ho Alenka pozorovala vycházet přímo z jeho kanceláře – ihned jí došlo, že míří k nim. Otec se ani nesnažil Alenku někam zamknout, aby nemohla poslouchat. Pan Holeček jim sdělil, jak nově příchozí zavřeli v dolních celách, jak si jeden z nich při pádu do krytu zlomil nohu, že mluví lámanou češtinou a téměř nesrozumitelnou angličtinou a že si on osobně stále myslí, že jsou příliš nebezpeční na to, aby jim oni, civilizovaní občané krytu CZ-19, poskytovali svou lékařskou péči, potraviny a vodu.

„Tati, takže na povrchu jsou lidi?“ zeptala se Alenka svého otce, jakmile pan Holeček odešel.

Její otec si povzdechl a zavřel dveře do své kanceláře. Už to bylo hodně dávno, kdy mu naposledy seděla na klíně a on jí vyprávěl své příhody z povrchu – tedy, ty příhody, které měl dovoleno sdílet s veřejností. Alenka si na krátkou chvíli myslela, že si jí na klín posadí znovu, on si však pouze sedl na židli a nalil si do sklenky bílou, neprůhlednou tekutinu, které se v krytu říkalo alkohol.

„Ano, jsou, Ájo. Jinak by nám sem nespadli, nemyslíš?“ odvětí a napije se.

„No, dobře, ale proč se to dozvídáme až teď?“ optala se znovu Alenka.

„Protože do té doby se to nevědělo,“ pokrčil rameny její otec. Alenka se zakabonila; proč jí otec takto výsostně a nestydatě lhal? Pavel Čech si všiml jejího pohoršeného výrazu a lehce se usmál: „Samozřejmě, že se to vědělo, Alenko. To jsem ti ale neřekl. Průzkumníci oficiálně nikdy na živého člověka nenarazili.“

„Ale proč? Proč, tati?“ zavrtěla nechápavě hlavou Alenka.

„Pan Holeček je toho mínění, že je to tak lepší. Pro celý kryt,“ povzdechl si Alenčin otec.

„Kdybys byl velitelem Průzkumnické legie ty, určitě bys přestal být takhle tajnůstkářský, viď?“ otázala se ho znovu s nadějným úsměvem Alenka. Hlavní strážce krytu neodpověděl. Alenka se ho chtěla ještě na něco zeptat, v tu chvíli však do pracovny vrazila její matka a začala jí rázně vykládat, že už dávno měla spát.

Její dceři připadalo, že byla víc rozrušená z toho, že čeká jednovaječná dvojčata než z toho, co se tady dělo.

Když tu noc Alenka Čechová ležela v posteli, nemohla usnout. Byla naštvaná. Ne, nebyla jen naštvaná – byla rozzuřená. Připadalo jí, jako by se k ní pan Holeček, její otec a vlastně všichni Průzkumníci chovali jako k miminu. Ještě horší bylo, že se tak nechovali jen k ní, ale ke všem obyvatelům krytu. A úplně nejhorší bylo to, že to snad ani nikomu nevadilo – jenom jí!

Ale ona to tak nenechá. Alenka měla hodně otázek, ale velmi málo odpovědí – a proto se rozhodla některé odpovědi získat sama. Jak jinak, když bude budoucí nejlepší Průzkumnicí, že?

Přesto ale měla lehké tušení, že kdyby se její otec dozvěděl, že ukradla jeho staré Tech-echo, pravděpodobně by nebyl zrovna dvakrát nadšený.

„Ájo, já chci jít domů. Vždyť je neděle,“ zabručel znovu Michal, tentokrát ho však Alenka naprosto ignorovala a svůj pohled dále soustředila na blikající displej vysoce moderního zařízení, které si připevnila toto ráno na ruku, a téměř hypnotizovala hypotetickou hodinovou ručičku digitálních hodin Tech-echa, která se brzy měla stočit k osmé hodině ranní.

V tu dobu se totiž měli Průzkumníci, kteří tuto celu hlídali, střídat, a to podle jejích předchozích pozorování vytvořilo pětiminutovou mezeru. Mezeru, kterou ona využije a zneužije a promluví si s lidmi, kteří žijí na povrchu.

Srdce jí bylo o sto šest, avšak její investigativní stránka byla nadšená, jako nikdy jindy. Konečně dostane nějaké pořádné odpovědi. O tom by se paní Novákové, vydavatelce místních Českých poválečných novin, ani nesnilo.

Osudná hodina nastala. Hlídač si zkontroloval své vlastní Tech-echo, které mu muselo hlásit stejný čas, jako Alence, a rozešel se pryč.

„Jdeme!“ procedila mezi zuby dívka, a chlapec, kterého násilím přinutila jít s ní a který by opravdu mnohem raději vyspával, jí z pouhé loajality následoval.

Avšak jakmile se dvojice dostala ke dveřím, byla zastavena okolnostmi, které se ukázaly být pro Alenku příliš.

„Ty dveře jsou zamčené!“ zalomcovala s nimi dívka a věnovala Michalovi beznadějný pohled.

„Že se divíš,“ odvětil prostě chlapec. Alenka se v ten moment však zatvářila natolik zklamaně, že se mu jí zželelo.

„Ukaž,“ povzdechl si a do elektronické zámku se pustil sám s pomocí sponky, kterou vytáhl z kapsy.

„Co to děláš?“ zeptala se ho zaskočeně Alenka, avšak chlapec se nechal vyrušit ze své pečlivé, zámečnické práce. Světélko nad celou dvakrát oranžově zablikalo. Rozhodně se s dveřmi něco dělo, avšak zatím se ještě neotevřely. Zatím.

Alenka ho obdivně sledovala. Nikdy by jí nenapadlo, že někdo jako Michael Novák projeví zručnost zrovna v takovémto nelegálním oboru. Bylo však vidno, že Alenka Čechová opravdu neví o svém prakticky jediném kamarádovi tolik, kolik si myslí.

Fakt, že Alenka jiné přátele neměla, byl smutný, avšak poměrně snadno pochopitelný. Byla, přeci jenom, dcerou Hlavního strážce, nejvlivnější osoby v celém krytu. A protože v krytu nebydlelo více jak tisíc osob, byl to fakt vskutku pádný. Všichni se tu prakticky znali. Alenka byla vskutku zvyklá vidět pořád ty samé lidi, ale na povrchu? Kolik jen lidí mohlo být na povrchu? Kolik jich tam po válce zůstalo?

Pouze pomyšlení na život nahoře dívku vzrušovalo.

Avšak dalším důvodem, proč Alenka neměla mnoho přátel, byla Alenka sama. Nebyla zrovna takové povahy, která se zalíbila každému. Ano, říkala každému bez obalu, co si myslí, což mnohé děti vyvádělo z míry. A už vůbec nikdo nechtěl slyšet Alenčiny řeči o tom, jaký musí být život na povrchu. Alenka si na tuto ignoraci zvykla, avšak stále doufala, že ostatní děti v její třídě pochopí, jak důležité je opustit tohle šedivé vězení a začít žít znovu pod Sluncem.

Světélko v ten okamžik zeleně zablikalo a dveře zabzučely. Michal se spokojeně usmál a schoval si svou sponku zpět do kapsy.

„Kde jsi se to naučil?“ zeptala se ho Alenka.

Míša v ten okamžik znejistěl. „Můj táta mě párkrát připoutal k posteli. Když jsem něco provedl. Tak jsem se naučil, jak se odpoutat,“ přiznal poté konečně.

„To si děláš legraci,“ zakroutila dívka znechuceně hlavou. Ano, více méně byli přátelé díky Michalově otci – byl jedním ze Strážců krytu C-19 a tím pádem byl i přímým podřízeným Alenčiny otce, což vedlo k jejich setkání –, ale Alenka byla toho mínění, že pan Novák je velký hrubián a despota. To druhé slovo slyšela od své matky, avšak když si ho našla ve slovníku, řekla si, že sedí. Avšak kdykoli ho použila, Míša se jí znovu a znovu ptal, co znamená.

Proč jejich přátelství vytrvalo, to Alenka nedovedla úplně vysvětlit. Něco takového ještě nebyla schopná v lidech spatřit.

„Tak jdeme,“ usmála se Alenka a Michal váhavě přikývl. Dívka uchopila kliku – avšak dveře neotevřela. Až teď si pomyslela, že tohle nemůže skončit dobře. Její otec bude nahněvaný, jestli se o tomto dozví. Tedy, spíše, až se o tom dozví. Nedalo se příliš pochybovat, že mu něco takového unikne. Proč jí to ale začalo vadit až teď?

Přeci se nenechá ochromit strachem.

A tak Alenka zatáhla za kliku a střetla s udivenými pohledy čtyř pro ni naprosto neznámých mužů.

Musela si přiznat, že byla trochu zklamaná. Ne, že by měla nějaké konkrétní představy o podobě obyvatel povrchu, avšak tito muži vypadali jako nějací vagabundi. Všichni měli zarostlé tváře, zjizvené obličeje a jeden z nich dokonce neměl oko, maje tu část obličeje zakrytou páskou. Jeden z mužů ležel na lehátku a nohu měl obalenou v holografické sádře – to musel být ten, který se při pádu zranil. To aspoň potvrzovalo, že tohle jsou opravdu oni.

Aspoň jim však Průzkumníci dali nové oblečení. Očividně na sobě měli civilní oblečení pocházející z textilní výrobny krytu. Co na sobě museli mít předtím? Podle jejich vzhledu to snad musely být jen nějaké hadry… jak je to jen mohlo ochránit před radiací?

Michal do Alenky lehce trnul, naznačuje, že by už konečně mohla promluvit a přestat civět. Aspoň tak si to Alenka přebrala, jelikož ihned vyhrkla: „Dobrý den.“

Muži na ní však stále nechápavě zírali. Alenka znejistěla; pan Holeček přeci říkal, že mluví anglicky a česky, nebo ne? Měla by tedy snad zkusit angličtinu? V tu ránu však muž s páskou vstal a usmál se. Alenka si nemohla nevšimnout jeho vyražených předních zubů, to jí ale muž řekl: „Dobrý den, slečno. Vy jste naše nová stráž?“

Muži za ním se zasmáli. Alenka se také usmála, ale pouze nervózně, nejistě. Michal jako by přesně věděl, co se jí honí hlavou, a stiskl jí ruku.

„Ne, já jsem se vás jen přišla na něco zeptat,“ odvětila dívka s novou dávkou odvahy.

„Zeptat?“ zopakoval po ní muž. Alenka nevěděla, jestli to překvapení jen hraje, nebo jestli jí snad nerozuměl.

„Dát vám otázky,“ řekla proto pomalu. „Jmenuju se Alena Čechová.“

„Jste to slušně vychovaná slečna. Já se jmenuji Zdeněk Krupička.“

Alenka překvapeně zamrkala. Tohle jí dokonce připadalo jako sofistikovaná věta.

„Jen se představte, chlapci, tady slečna se jen přišla zeptat na pár otázek,“ otočil se Zdeněk Krupička ke svým druhům. Všichni tři váhavě řekli Alence svá jména, avšak na rozdíl od Zdeňka se nevyjadřovali věty dvoučlennými. Na rozdíl od jejich vůdce – aspoň si tedy Alenka myslela, že je to jejich vůdce –, nebyli moc výřeční.

„Dobrá, tak jaké otázky nám chcete dát, slečno?“ zeptal se jí vzápětí. Alenka mu věnovala dlouhý, přemýšlivý pohled, protože se opravdu hluboce zamyslela nad tím, jakou otázku položit jako první. Nemohla uvěřit, že mluví s opravdovým člověkem z povrchu! Bude se muset dlouho rozmýšlet, než se rozhodne…

Když si myslela, že si vybrala, optala se: „Kolik lidí na povrchu je?“ Zjistila však, že mluví stále dál. „A netrápí vás radiace? Žije se vám tam dobře? Myslíte, že by lidé z krytu mohli povrch kolonizovat? Čím se živíte? Pěstujete nějaké plodiny? Máte tam žirafy? Máte tam zvířata, jako byla před válkou, nebo jsou zmutovaná?“

Jakmile skončila, váhavě si zkousla ret. Ne, že by to plánovala, ale nakonec vyhrkla snad všechny své otázky najednou. Zdeněk Krupička také vypadal řádně zmateně.

Vzápětí jí však dokázal, že zmateně vypadá kvůli něčemu úplně jinému, když se jí zeptal: „Copak nemáte ty vaše Průzkumníky? Nebyli to ti muži, co nás zajali?“ Alenka mu věnovala překvapený pohled.

„No, máme, ale oni…“ Alenka zaváhala. Měla by mu to říct? Zdeněk si to však očividně uvědomil sám.

„Copak oni vám výsledky svých průzkumů neříkají?“ zeptal se jí. Alenka s Michalem si vyměnili pohled.

„Ne,“ odvětila nakonec.

„To je tedy naprosto skandální,“ zatvářil se pohoršeně Zdeněk. Alenka k něm okamžitě pocítila jistou vlnu sympatií.

„To ano,“ přitakala. „Proto se vás ptám. Vy mi můžete říct pravdu, že ano?“

„Ale samozřejmě. Ale otázku za otázku, ano?“ usmál se Zdeněk. „Jak jste se sem vy dva dostali?“

Alenka se otočila k Michalovi a nadzdvihla obočí. Míša se zatvářil váhavě, když ho však Alenka pobídka netrpělivým pokývnutím hlavy, řekl: „To já. Otevřel jsem je se sponkou. My jsme tu tak trochu nelegálně.“

„Tak to zase úplně není. Hledání pravdy nikdy není nelegální,“ opravila ho ihned Alenka a Michal pokrčil rameny.

Alenka si zkontrolovala své – tedy otcovo – Tech-echo. Měli přesně čtyři minuty, než sem přijde nový hlídač. Proto Zdeňkovi věnovala poněkud netrpělivý pohled.

„Ale samozřejmě, teď je čas na mně,“ přikývl s pochopením muž s páskou. „Nuže, nejsem si jistý, kolik je na povrchu lidí, ale je jich hodně. Radiace nás trápí, samozřejmě, ale jen v některých místech. Není však všude a dá se jí snadno vyhnout. Žirafy nemáme, ale jídlo se dá snadno sehnat. A proč byste nemohli povrch kolonizovat? My tam žijeme a je nám dobře.“

„A co ta zmutovaná zvířata?“ pobídla ho dívka. Dřív, než Zdeněk stačil odpovědět, Michal Alence prudce trhl za rameno.

„Ájo!“ vyprskl a ukázal směrem k chodbě. Alenka mu nejdřív chtěla říct něco ve smyslu „co to zase blbneš, máme ještě čas“, pak se ale podívala směrem, kterým ukazoval. Ke svému zděšení spatřila téměř doslova soptícího Strážce, který se k nim bleskurychlým krokem blížil. Nebyl to však kdejaký Strážce – byl to Michalův otec.

„Můj vlastní syn!“ procedil ihned mezi zuby a vytáhl Michala zpoza cely tak prudce, že chlapec bolestí vykřikl. Alenka prakticky vyletěla ven hned po něm, třebaže s ní zacházel pan Novák mnohem šetrněji. Okamžitě jí však stáhl z ruky Tech-echo jejího otce.

„Vy zůstaňte tam, kde jste,“ řekl čtyřem návštěvníkům.

„Jako bychom mohli odejít,“ odsekl tiše muž, který se předtím představil jako Andrej Líska, Jan Novák však předstíral, že jeho slova neslyšel a dveře mocně zabouchl.

Pravděpodobnější samozřejmě bylo, že je doopravdy neslyšel, jinak by jistě nějak zareagoval. K tomu však naštěstí nedošlo

Bez nějakých větších průtah je pan Novák dotáhl k výtahu a zmáčkl tlačítko nejvyššího patra. Zřejmě se je chystal odvést do kanceláře Strážců.

Ve výtahu panovalo tíživé, napjaté ticho. Pan Novák mlčel, pouze je oba pevně svíral a upíral na Michala poněkud děsivý, rozzuřený pohled. Michalův otec vždycky vypadal jako sopka, která byla velmi blízko k erupci, nyní by si však Alenka snad i dovolila říct, že pokud by opravdu byl sopkou, právě by z něho šlehala láva do všech stran.

„Taková nestydatost. Taková hloupost,“ řekl. Michal vypadal, jako by se chtěl skulit do klubíčka. „Co tě to proboha napadlo, Michale? Odpověz mi!“

„Pane Nováku, ona to byla hlavně moje chyba,“ špitla Alenka, přičemž Jan Novák se k ní okamžitě prudce otočil.

„Ale jistě, Alenka Čechová,“ řekl potom. V ten okamžik dojeli do své destinace; pak Novák rozrazil dveře a začal děti táhnout do kanceláří Strážců. Lidé kolem nich se za nimi zmateně otáčelu, téměř až pohoršeně, pravděpodobně kvůli tomu, že pan Novák za sebou děti téměř táhl. Michalův otec však všechno kolem sebe ignoroval.

„Takhle mi kazit syna. Kdyby tvůj táta nebyl Hlavní strážce,“ procedil mezi zuby tak tiše, že to slyšela jen Alenka a Michal. Alenka zbledla a Michal sklopil pohled do země.

V kanceláři je usadil do vstupní místnosti. Děti tam chvíli jen seděli, pozorujíce, jak pan Novák obšírně vysvětluje Strážcům, kteří byli zrovna ve službě, co se stalo. Dva z nich okamžitě odběhli pryč, pravděpodobně proto, aby někdo dohlížel na jejich návštěvníky. Alenka se jen děsila okamžiku, kdy se o tomhle všem dozví její otec.

Avšak dříve, než se mohl kdokoliv další objevit, se k nim znovu obrátil pan Novák. Přesněji, obrátil se ke svému synovi s velmi hlasitými slovy: „Tohle si vypiješ, ty syčáku. Copak nemáš rozum a musíš pořád dělat všechno, co si tahle holka zamane? Snad jsi přece musel vědět, že za těmi pobudy nikdo nesmí. Nikdo. Jak jste se vůbec dostali dovnitř?“

„Bylo otevřeno,“ pokrčil rameny Michal a odvrátil pohled. Alenka nemohla uvěřit, že takhle lže. Co z toho může získat? Popravdě, byla by mnohem raději, kdyby řekl pravdu; nebo všechno svedl na ní. Ačkoliv se cítila trochu provinile, věděla, že za tohle nemůže dostat nějaký velký trest. Měla určité tušení, že porušení zákazu mluvit s nově příchozími se trestal několika dny ve vězení.

„To velice silně pochybuju, Michale,“ vyprskl pan Novák. „Jak mi můžeš takhle nehorázně lhát?“

„Pane Nováku,“ vynořil se ze dveří k překvapení všech pan Holeček. Průzkumník v kanceláři plné Strážců vypadal vskutku bizarně; navíc v kanceláři začala činem Alenky a Michala panovat jistá míra paniky, a proto se k němu všichni otáčeli, jako by viděli nějakého ducha.

Avšak hluk, který do té doby v místnosti panoval, okamžitě ustal. Takovou autoritu pan Holeček měl.

„Nechte ty děti být,“ řekl vzápětí Jakub Holeček. „Žádný oficiální trest jim nehrozí.“

„Cože?!“ vyhrkl pan Novák.

„Jsou ještě pod zákonem,“ řekl s povzdechem pan Holeček. „Odveďte si syna domů a potrestejte si ho, jak chcete. Pravděpodobně vás bude za tenhle husarský kousek čekat nějaká pokuta, ale to se vyřeší, až se zbavíme těch… lidí.“

„Se vší úctou, pane Holeček, nějaký Průzkumník mi nemá co říkat. Já jsem Strážce a mám v téhle věci autoritu, ne vy,“ začal pan Novák pěnit, a několik Strážců se k němu vzápětí polekaně otočilo. Kdo by si přeci jen dovolil křičet na pana Holečka, největšího veterána Legie?

Velitel Průzkumníků nehnul ani brvou a odvětil: „Jsou to přímé rozkazy od Hlavního strážce. Zavolejte mu, pokud si to chcete potvrdit. Odveďte si syna, já odvedu Alenu přímo k jejímu otci. Situace vyřešena.“

Odmlčel se a pak dodal: „Doufám, že jste obnovili hlídku u cely našich návštěvníků.“

„Samozřejmě,“ odsekl vztekle pan Holeček, jeho hlas byl ale mnohem tišší než předtím. Pravděpodobně se smiřoval s tím, že už v této situaci nemá takovou autoritu.

„Jen se moc nesměj, Aleno. Ještě z toho nejsi úplně venku,“ oslovil ji vzápětí pan Holeček a Alenka překvapeně zamrkala, vlastně ani nevědouc, že se usmívala. „Tvůj otec už si to s tebou vyřídí. Pojď za mnou.“

Alenka se pomalu zvedla a vyšla ven z kanceláře, následuje velitele Průzkumníků. Naposledy pohlédla za Michalem, který na ní na rozloučení mávnul. Vypadal však stále poněkud nejistě, a Alenka si byla jistá, že ona se tváří stejně.

Jakmile pan Holeček vyřídil svůj odchod na vrátnici, téměř tryskem se rozešel směrem ke kanceláři jejího otce. Alenka měla co dělat, aby mu stačila, avšak nechtěla si stěžovat. Ne v tuto chvíli.

„Tady ji máš,“ uvedl ji do pracovny Hlavního strážce, jejího otce. Alenka se na velitele Průzkumnické legie naposledy podívala, on ji však naprosto ignoroval a ráznou chůzí odpochodoval pryč. Alenku napadlo, že to musí znamenat, že je opravdu rozzuřený.

Avšak jak na celou tuhle aféru bude reagovat její otec?

Pavel Čech stál u okna, ve kterém byl falešný výhled do podzimní krajiny. Alenka tyto falešná okna doslova nenáviděla; třebaže jí ukazovaly svět, který tak moc chtěla vidět, věděla, že jsou jen iluzí, a to jí způsobovalo mnohem horší náladu, než kdyby se koukala do nevelkých chodeb jejich protiatomového krytu.

Její otec přestal pohlížet ven a pomalu se k ní otočil. Došel až k ní, přemýšlivě ji pozoruje. Ve tváři měl unavený, skleslý, a lehce zklamaný výraz. Alenka nikdy neviděla svého otce nahněvaného, avšak připadalo jí, že tyto jeho zádumčivé nálady byly daleko horší než takový vztek pana Nováka.

„Alenko,“ řekl Pavel Čech s hlubokým povzdechem a promnul si spánky. Dívenka si spojila ruce za zády a trpělivě čekala, co její otec řekne. Snažila se sama sobě říct, že se nebojí, avšak její srdce bylo o sto šest.

„Co tě to proboha napadlo?“

Alenka téměř vzdorovitě zvedla hlavu. „Já jen myslela-“

„Co sis myslela? To by mě zajímalo. Co sis proboha myslela, Alenko?“

„Chtěla jsem vědět, jaké to je na povrchu!“ vyhrkla dívka. „A zjistila jsem, tati, že nám Průzkumníci tají víc, než si myslíš!“

Pavel Čech na chvíli zavřel oči. „Co nám tají, Alenko?“

„Třeba to, že je tam těch lidí hodně. A že se tam dá úplně normálně bydlet!“ proklamovala Alenka. Pak však znejistěla: „Tati, ty jsi to nevěděl, že ne?“

Hlavní strážce znovu otevřel oči a pozoroval svou dceru podivným, nečitelným pohledem.

„Ne,“ řekl nakonec. „Věděl jsem o tom, Alenko.“

Alenka nechápavě zavrtěla hlavou. „Tak proč to všechno tajíte? Já nechápu, proč by to lidé tady nemohli vědět. To všechno zakázal pan Holeček, tati? To přeci není možné, aby-“

„Ne, Alenko, takhle to tady bylo odjakživa,“ zarazil jí její otec. „Je lepší, když lidé neví, co je na povrchu.“

„Ale proč?“

„Aby tam nechtěli jít,“ odtušil tiše Pavel Čech. Alenka se rázem zatvářila věru zděšeně. Chvíli jí trvalo, než znovu promluvila, a tentokrát byl její hlas rozklepaný.

„To přeci nemyslíš vážně, tati.“

„Alenko,“ otec si ke své dceři klekl a chytil jí za ruce. „Já jsem byl také členem Průzkumnické legie. Byl jsem na povrchu. Viděl jsem, co je tam za lidi. Je lepší, když zůstaneme tady, v bezpečí našeho krytu, rozumíš? Proč bychom se dobrovolně hnali do nebezpečí, když zde máme tak klidný a bezpečný život?“

„Ale já myslela, že úkol Průzkumnické legie je hledat nějaké místo, které bychom mohli osídlit,“ pípla Alenka.

„Možná. Časem,“ přikývl Pavel Čech. „Ne teď.“

Alenka chvíli mlčela. Pak řekla: „Tati, já se chci přidat k Průzkumnické legii. Já tady nechci zůstat. Nemůžu. Nenávidím to tady!“

„… o tom si popovídáme, až budeš starší,“ odvětil po chvíli její otec, přičemž očividně volil slova co nejdiplomatičtější a nejtaktičtěji. Alenka to však poznala.

„Jak starší! Znamená to, že jsi proti?“

Pavel Čech si znovu povzdechl.

„Já ti rozumím, Alenko. V tvém věku jsem si myslel to samé. Ale nyní ti můžu říct, že to nestojí za to. Jde ti přeci matematika, nebo ne? Můžeš jít pomáhat do výzkumné laboratoře. Určitě by tam ocenili tak chytrého, jako jsi ty.“

„Ne,“ zakroutila Alenka zoufale hlavou.

„Alenko. Teď mě dobře poslouchej, protože ti to nebudu říkat dvakrát,“ stiskl jí Pavel Čech ruce ještě pevněji. „Zakazuju ti se k Průzkumnické legii přidat. A to, co jsi dneska provedla, se už nikdy – nikdy – nebude opakovat. Rozumíme si?“

Dívenka mlčela. Mlčela, protože si nebyla jistá, že by mohla něco racionálního a rozumného na něco takového odpovědět.

Proto pouze přikývla. Otec jí z tváře prstem otřel jednu malou, osamocenou slzu.