Jak moc se neorientuju ve velkoměstě

Dneska se mi stala velice nemilá věc.

Když jsem ráno s velkým předstihem zamířila na přednášku, čekala jsem na autobus na stejném místě, na kterém na autobus čekávám už od října. Autobusem číslo 125 se odsud vždy dopravím na Skalku a odtud metrem jedu až na Staroměstskou; ale dnes mi tohoto luxusu nebylo dopřáno. Je to dost otravné, když si s někým píšete na mobilu, přijedou dva autobusy najednou a vy si nezkontrolujete jejich zatracená čísla.

Autobus se rozjede. První dvě zastávky jsou stejné, takže bez nějakých obav vytáhnete čtečku a dáte se do čtení. Ale pak, zničehonic - nějaká úplně nová zastávka. Udiveně se rozhlédnete, říkáte si - vždyť jsem tam to číslo 125 viděla, tohle nemůže být jiný autobus. Tak se vrátíte ke čtení a řeknete si, že tohle asi musí být nějaká prodloužená jízda nebo co. Zastávky jsou ale stále jiné, než si je pamatujete, a z nějakého záhadného důvodu vyjíždíte z Prahy, míjíte benzínky, továrny, nějak to nevypadá, jako byste se se blížili do centra. Tak si řeknete (mnohem sprotěji) - sakra. Podíváte se na idos. Zjistíte, že váš autobus do téhle části Prahy plné továren vskutku nejede. Uvědomíte si, že jste idiot. Rychle vystoupíte a na autobusu vám tam světélkuje číslo 183.

Přeběhnete silnici a čekáte 10 minut na autobus zpátky. Jedete zpátky těch 10 minut, vystoupíte na společné zastávce, vidíte váš autobus na druhé straně odjíždět. Běžíte, aby si řidič uvědomil, že byste ten autobus možná chtěli chytit, ale apathy is death. V podrážděném stavu tedy na zastávce otevřete na mobilu hru 2048 a dostanete překvapivě vysoké skóre (jednou jsem udělala rekord, když jsem byla opilá, a teď se k němu nedokážu přiblížit ani z poloviny, vůbec tomuhle nerozumím).

Konečně dojete na tu pitomou Skalku. Dobře víte, že jdete pozdě, ale do metra bez lístku nepolezete (na to jste moc velký srab). Lístek na metro byl také důvod, proč jste vyjeli dříve - abyste ho stihli koupit, kdyby tam byla fronta (já jsem potřebovala ten čtvrtletní kupón, pro kompletní pochopení mé situace). Naštěstí tam fronta nebyla, na přednášku ale stejně dorazíte pozdě. Všude zabraná místa, a tak si sednete do první lavice. Říkáte si, že aspoň budete mít co vyprávět svým vnoučatům.

Vtip je v tom, že já můžu svým vnoučatům vyprávět jenom o tom, jak jsem se ztratila nebo nastoupila do špatného dopravního prostředku. Když vyšel Fallout 4 a já si ho měla jít vyzvednout, tak moc jsem se těšila, že místo toho, abych si ho jela vyzvednout na Jiřího z Poděbrad, z nějakého záhadného důvodu jsem nastoupila do vagónu, který jel opačným směrem. Proč? Dodnes nevím. Když jsem zase měla dojít do Hybernské na experiment do lingvistické laboratoře, zrovna mi odpojili internet na koleji a já jaksi vůbec neměla ponětí, kde ta ulice je, a rozešla jsem se na Malostranskou. Můj starý mobil měl GPSku rychlostí podobnou jako to, než mi došlo, že jsem ve špatném autobusu, takže ano, navigovalo mě to úplně někam... jinam.

Svou absenci těch historek z "cool večírků" a "wow, té velké Prahy" jsem si uvědomila, když se mě teta zeptala, co je nového v Praze, a jediné, co mě napadlo, byl případ, kdy jsem jedné paní vysvětlovala, co to jsou částice (zaslechla mě při mém telefoním hovoru mluvit o jedné zkoušce a usmyslela si, že jako student prvního ročníku bohemistiky už asi vím všechno; navíc poslouchala cizí hovor, to je poněkud neslušné - ale je to moje nejvíc cool historka).

Já jen stále přemýšlím nad tím, co jsem dneska ráno udělala špatně. Opravdu bych přísahala, že jsem nastoupila do správného autobusu! Tohle mi bude navždy záhadou.