Kam až sahá výchova v pasivního kuřáka?

Svým předrahým rodičům, mamince a tatínkovi, dlužím svůj osamělý a smutný život (fakt dík). Pokud opominu fakt, že tatínkovo geny ze mne udělaly samotáře toho nejvyššího stupně (jsou to tatínkovy geny, já se v něm úplně vidím, maminka se mě pořád ptá, proč nemám žádné kamarády), dalo by se říci, že výchova jejich vykvétajícího poupěte (tedy mě) by se dalo ohodnotit jako poměrně slušná, až ucházející. Faktem ovšem je, že za mého růstu z poupěte v kvítko byli oba mí rodiče kuřáci.

Dnes již ne. Maminka kouřit přestala, a vzhledem k tomu, že ona je u nás lídr rodiny, od tatínka se to očekávalo taky, takže doteď kouří tajně ve sklepě (maminka to ale moc dobře ví). Přesto jsem ale vyrůstala za pachu cigaretového kouře - dobře, je pravda, že moji rodiče nebyli extrémní případ, nekouřili vevnitř, nekouřili v autě, kouřili přede mnou a mou sestrou jen málokdy (ale jo, tohle dělali). Já jsem navíc jako slušné dítko dobře poslouchala ve škole, kde mi říkali, že cigarety jsou fuj (třebaže si dodnes pamatuju, že ta zatracená učitelka kouřila, pokrytectví je hanba lidstva), takže se mi kouření dost slušným způsobem zhnusilo (taky tím smradem, který maminka s tatínkem vydávali, a celkově tím odporným odérem, který najdete ve vaší lokální hospodě). 

A přesto se mi dnes stala taková divná věc.

Seděla jsem ve fakultní knihovně a četla si tyhle materiály na zítřejší seminář. Prostě takové normální studium každého všedního dne. A najednou jsem, z nějakého neznámého a pro mě nepochopitelného důvodu, dostala strašnou chuť na cigaretu. 

Musíte pochopit, že se v životě cigarety ani nedotkla. Nikdy jsem si ani nepofoukla, nikdy jsem prostě neměla potřebu to ani zkusit. Nikdy. Jsem opravdu slušně vychované děvče a budoucnost lidstva, moje tělo je free of drugs (nikoliv drugs for free or drugs free). A přesto na mě tohle přišlo.

Chvilku jsem tak tuhle svojí náhlou touhu zkoumala a přemýšlela, co to má sakra znamenat. Po pár minutách jsem dokonce byla přesvědčená, že bych si mohla jít nějakou krabičku koupit a teda to zkusit, jestli mi to zachutná, nakonec jsem si jen vygooglila, jestli tenhle pocit někdy taky někdo náhodou neměl a nezažil. A světe div se, Google my vyhodil tolik výsledků, že jsem valila oči. Našla jsem několik tuctů lidí trpících se stejným problémem jako já - zničehonic prostě pocítili touhu po cigaretě, z úplného zčistajasna a ničeho. Někteří se přiznali, že této touze podlehli, tu krabičku si koupili a od té doby jsou kuřáci. A varovali nás ostatní, abychom tomu nepodlehli. Však já vím, že cigarety stojí spoustu prachů a způsobují rakovinu a smrdí to, ale stejně to prostě z nějakého divného důvodu potřebuju zkusit?!

Co tohle v mozku spustí? Mě by to vážně zajímalo. Je to proto, že jsem vlastně odmalička pasivní kuřák, nebo jsou to reklamy, které jsou na nás všechny valeny z každého rohu? Nebo je to "smoking culture", což je termín, který jsem si teď vymyslela, ale klidně by mohl být reálný - každé soukromé očko kouří, každá cool osoba kouří, cigareta je osvobození od stresu, nikotin je fajn, reklamy vás jen straší, hahaha. Smoke and be happy.

Fakt jsem z toho doteď docela vykolejená. A nejhorší je, že pořád jaksi skrytě si chci opravdu zakouřit. Avšak díky bohu za mojí lenost a sociální fobii, kvůli které se stydím si v obchodu vůbec něco koupit. Aspoň k něčemu je tohle svinstvo dobrý.