neděle 8. října 2017

8. Kapitola: Na začátku cesty


Já @ moje přidávání: oops?


Když se agent Shepherd probudil, byl v noclehárně sám.

Téměř sám. Slyšel hluk z vedlejší místnosti, kam nainstalovali fungující přívod čisté a teplé vody, a z chodby se ozývaly tlumené, avšak stále rozpoznatelné hlasy.

Avšak, technicky, v noclehárně vskutku sám byl. Poté, co se sem Alenka dostala, na základně panovalo hotové pozdvižení, mluvilo se o tom, že jim snad vyhraje válku. Všichni tu měli něco lepšího na práci než se zdržovat v noclehárně.

Joseph pomalu vstal z postele a navlékl si uniformu. Dnes, zítra a pravděpodobně i mnoho dalších dní měl volno, a proto se nenamáhal nějak řešit svůj vzhled, třebaže měl jistojistě strniště a jeho vlasy svou neučesaností jen vyzdvihovaly jeho šediny.

Volno. Co to pro speciálního agenta znamenalo, mít volno? Znamenalo to absenci rozkazů, a v jeho případě byla tato absence rozkazů vyvolaná jeho altruistickou akcí a nesplněním rozkazů.

Když si ho Madison zavolala do kanceláře, věděl, že je na tom špatně. Věděl to už v ten moment, kdy uchopil ruku té dívky, kdy jí spatřil z ostřelovačského hnízda, ze kterého pozoroval základnu Gildy už tři dny.

Věděl, že je na tom špatně, když se při pohledu na ni na pár krátkých vteřin vrátil o čtrnáct let zpět. Ale to byl úplně jiný druh strachu a hrůzy.

„Tvou misí bylo zničit základnu Gildy a přerušit její spolupráci s Hordou, pokud se nepletu,“ řekla Madison naprosto klidným hlasem, když vstoupil do její pracovny. Z popelníku se vznášel kouř z nedávno típnuté cigarety.

„Tohle se zdálo být důležitější,“ odvětil Joseph stejně klidným hlasem, přeměřujíc si ji zkoumavým pohledem. Madison se opírala o svůj stůl, její ruce se třásly a lehce jí cukalo levé obočí.

„Opravdu? Řekni mi proč, Josephe.“

Hlas Madison Ryderové byl jedovatě nasládlý, jak jen ztěžka držela svůj hněv na uzdě. Joseph, popravdě, vůbec neměl žádný zájem o to ho dráždit. Ale na to bylo příliš pozdě.

„Ta dívka by pro nás mohla být užitečná, Madison. Přišla s novými otroky včerejšího rána. Podle jejích slov, z protiatomového krytu CZ-19.“

To Madison očividně zaujalo. Zvedla svůj pohled od stolu a dlouze se na Josepha zadívala. Vzápětí však opět skepticky přimhouřila obočí a zeptala se: „A to jsi věděl, když jsi tu dívku zachránil, Joe?“

„Ne,“ slyšel se Joseph odpovídat dřív, než se nad otázkou stihl pořádně zamyslet. Něco na Madison ho vždycky nutilo říkat absolutní pravdu. „Avšak nevím, proč si myslíš, že jsem svou misi nesplnil. Gilda už ve svých operacích pokračovat nebude.“

„Že ne?“

„Objevili se tam Hrobaři. Pokud někdo přežil-“

„Pane bože, Joe,“ Madison zakroutila hlavou a klesla do své židle. S povzdechem si zapálila cigaretu, nedbajíc na to, že vevnitř se kouřit nesmělo. „Co si myslíš, že mám teď dělat? S tímhle tvým hlášením? S tou holkou?“

To Joseph nevěděl. Nevěděl to ani teď, o jednu špatně prospanou noc později. Klesl zpět na postel a promnul si tvář, přičemž se marně snažil ignorovat bolest, která ho bodala někde hluboko uvnitř jeho hlavy, za očními důlky, uvnitř jeho spánků a u týlu hlavy.

Nakonec se rozhodl přeci jen odejít do koupelny, třebaže se tam jistojistě právě holili nějací rekruti. Jakmile otevřel dveře, jejich pohledy se stočily k němu a vzápětí se vrátily zpět k zrcadlům. Jejich hlasy však utichly.

Joseph Shepherd přistoupil k jednomu z umyvadel a opláchl si obličej studenou vodou. Když se podíval na svou tvář do popraskaného, špinavého zrcadla, spatřil muže s kruhy pod očima, zarostlou tváří a rozcuchanými vlasy. Vypadal, jako by několik dní nespal nebo jako kdyby se vrátil z nějakého bujarého večera.

Na krátkou chvíli ale v zrcadle viděl i ji. Tu dívku.

Alenku.

Prudce se otočil, nikdo za ním ale nestál. Jak by taky mohl? Alenka byla ihned odvedena k Červenému kříži, aby se o ní postarali „profesionálové“. Sebrali jí Tech-echo, odvedli jí od něj, neřekli jí vůbec nic.

Co s ní asi teď chystají? Slíbil jí přeci, že jí odvedou domů.

Což neměl.

Podle Madison s ní také pravděpodobně vůbec neměl navazovat kontakt. Madison se vždycky na všechno dívala velice přímočaře, i v těch dobách, kdy si byli mnohem bližší než nyní. Intimněji bližší. Avšak také bylo pravdou, že kdyby něco takového provedl v těch dobách, jen by zakroutila hlavou, usmála se a nazvala ho nenapravitelným naivkou.

Před čtrnácti lety, Nürnbergem a jeho medailí za chrabrost – tenkrát bylo tak moc věcí jinak.

To se ale v zorném poli agenta Shepherda vskutku někdo objevil – někdo malé postavy, někdo nejistého vzezření.

Byl to však jen další rekrut. Rekrut, který z nějakého důvodu upíral svůj nervózní pohled na něj.

„Jste agent Shepherd?“ vyhrkl vzápětí. Joseph nazdvihl obočí, doufaje, že to bude stačit jako odpověď.

„Máte se zastavit v telekomunikační místnosti, agente. Je to naléhavé.“

Agent ho chvíli jen pozoroval, přičemž rekrut sebou nervózně ošil, očividně znepokojen jeho pohledem i jeho nečinností. Nakonec se ale Joseph konečně rozešel, připadaje si jako letadlo na autopilotovi. Rázným krokem vyšel ven z noclehárny, ignoruje hlasy, které se ihned začaly ozývat z koupelny, a zamířil po schodech nahoru do nejvyššího patra.

Místnost byla opuštěná, až na dva radiotechniky, kteří pokývli směrem k vysílačce v rohu místnosti. Oba vypadali dost otráveně na to, jakou roli Republika téhle místnosti připisovala. On sám věděl, jakou cenu za to museli její vojáci zaplatit. Trvalo to několik měsíců, než se znovu opravili, zavedli a obnovili telekomunikační linky, a bránit tato veřejná prostranství proti gangům a mutantům bylo téměř nemožné, pro většinu vojáků smrtelné. I teď znamenalo převelení na strážní hlídku jistou smrt nebo zmrzačení na celý život.

Avšak byly to telekomunikační linky nesmírné naděje.

„Agent Shepherd u vysílačky,“ řekl, jakmile si k přístroji sedl. Ve vysílačce se ozvalo zašustění, chvíli nic – a následně odpověď: „Jsem rád, že jste konečně dorazil, Shepherde. Dochvilnost nikdy nebyla vaše silná stránka, že ano?“

Joseph ztuhl. Chvíli mu trvalo, než odvětil: „Generále Kuntzi.“

„Shepherde. Jaké to potěšení s Vámi opět mluvit.“

Joseph chvíli nevěděl, co odpovědět. Od tohoto hovoru očekával nějakého papaláše z Londýna, který nikdy neviděl krev a zbraň vlastnil jen proto, aby mohl čas od času zastřelit zmutovaného švába – čekal, že mu řeknou, že byl zbaven své funkce, že má odevzdat svůj odznak, a že se má s okamžitou platností navrátit do Anglie.

Bylo sice pravdou, že generál Kuntz by se dal nazvat papalášem, ale zároveň to bylo od pravdy na míle a míle daleko. Jak popsat generála Kuntze? Člověk mnoha kvalit, bezpochyby, avšak Joseph Shepherd za léta svého života přestal oceňovat všechny z nich. S generálem Siegfriedem Kuntzem se setkal jen jednou, když mu předával medaili za statečnost, avšak stačilo to k tomu, aby si o něm udělal nepěkný obrázek. Modré oči zbavené života, falešný úsměv, chlad sálající z jeho lhostejného pohledu. Byl to muž, který byl schopen udělat vše pro to, aby uspěl, a agent Shepherd takovým lidem nevěřil už z principu.

„… nápodobně,“ slyšel se však odpovídat bez jakékoli známky antipatie vůči Kuntzovi.

„Výborně. Nyní, když za sebou máme všechny potřebné formality, můžeme přestoupit k těm důležitým věcem.“ Ve vysílačce se ozval povzdech. „Ta dívka, Shepherde. Musím Vám říci, že zde jste se zachoval velice neprofesionálně.“

Joseph zatnul a volnil své pěsti. Přes tohle se dostane jedině, pokud zůstane v klidu.

Neřekl však nic, protože omlouvat se také nechtěl. Obzvlášť ne někomu, jako byl generál Kuntz.

„Avšak, Shepherde, v tenhle ojedinělý moment se ukázalo, že máte vskutku štěstí,“ ozval se pošklebek. „Takže doufám, že jste připraven po několik dalších dní plnit roli opatrovníka.“

Shepherd mrknul. Poté znovu.

„Cože?“

„Zde je vidět, že nemáte děti, Shepherde,“ řekl Kuntz a Joseph ztuhl na místě. Dokázal se však ovládnout a pouze klidným hlasem řekl: „Nerozumím Vám, pane. Podle rozkazů plukovnice Ryderové jsem byl na dobu neurčitou odvolán z veškerých operací-“

„Na to zapomeňte. Plukovnice už byla informovaná, na tu výpravu půjdete taky. Štěstí nám přálo, že zrovna vy jste musel zachránit dítě, které nám snad vyhraje tuhle proklatou válku, Shepherde.“

Joseph už skoro řekl, že mu stále nerozumí, to by se mu však od Kuntze dostalo jen dalšího posměchu. Proto se raději zeptal: „Znamená to, že jí odvedeme zpět do jejího krytu, pane?“

„Ano. Avšak teď mě velice dobře poslouchejte, Shepherde. Vím, že si rozkazy plníte naprosto benevolentně a podle toho, jaké je zrovna počasí, ale tady od Vás očekávám naprostou poslušnost. Pokud ji mít nebudu, můžete přestat doufat v jakoukoli veteránskou penzi, příspěvky na zdravotní péči či volný apartmán v Londýně. Osobně se postarám o to, že se nedožijete stáří. Přísahám Bohu, tahle mise bude splněna, a bude Vámi splněna naprosto perfektně a přesně do posledního puntíku. Rozumíme si?“

„… ano, pane.“

„Výborně. Za prvé – ta holka musí tu cestu přežít.“

„To je samozřejmé, pane.“

„Radši sklapněte, Shepherde, pokud nechcete, aby Vás to něco stálo.“ Joseph na to raději nic neodpověděl, a Kuntz pokračoval: „Za druhé – s krytem CZ-19 vyjednáte partnerskou smlouvu. Budeme mít přístup k jejich zbraním a technologiím, na oplátku oni dostanou tu zpátky slečnu Čechovou, a navíc budou mít naši spolupráci v jakýchkoli nadcházejících konfliktech.“

„Pane,“ začal pomalu Joseph, neschopen se zastavit, jelikož ho přemohl hněv. „Chcete říct, že ta dívka se nebude moci vrátit domů, pokud nebudou souhlasit?“

„Něco jsem Vám snad před chvílí řekl, Shepherde,“ řekl Kuntz. „Držte jazyk za zuby.“

Joseph téměř něco uštěpačného odvětil. Téměř – pak se ale zastavil. Kuntz si to velice očividně převzal jako vítězství jejich verbální disputace, a proto pokračoval v rozkazech, konkrétnějších a konkrétnějších.

Joseph by ho nejradši poslal do všech pekel. Ale k čemu by to bylo? Vybavil si jednu hlášku z knihy, kterou mu matka četla, když byl chlapcem.

Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi.



"Speciální agentka Satsuki Johnsonová, přítomna?"

"Ano, madam."

Agentka Madison Ryderová přikývla, a dále četla jména ze seznamu: "Speciální agent Alistair Huber, přítomen?"

"Ano, madam!"

"Speciální agent Erik Schenck, přítomen?"

"Ano, madam."

"Speciální agent Arthur Timothy, velitel této operace, přítomen?"

"Ano, madam."

"Speciální agent Joseph Shepherd... přítomen?"

"Ano," ozval se i poslední člen pětičlenného týmu, agent Shepherd. Ryderová přikývla a dokument srolovala, to se ale ozval agent Huber, kterému na tváři pohrával šibalský úsměv: "Je tohle vážně nutné? Chápu, že v téhle správě nastává trochu zmatek, kdyby nás jelo dvacet, ale je nás tady jenom pět..."

"Tato mise nabývá nejvyšší priority, agente Hubere," odsekla Ryderová. "Nedivte se proto, že je potřeba jistých opatření."

"Já se tomu nedivím," řekl agent Huber, pohodil svými slaměnými vlasy a mnohem tišším hlasem dodal: "Jen je to neskutečně otravné."

Madison Ryderová předstírala, že jeho poznámku neslyšela, a stočila svou pozornost k veliteli mise, agentovi Timothymu: "Doufám, že víte vše, co potřebujete?"

Agent Arthur Timothy si hluboce povzdechl, a prohrábl si své šedivé vlasy. Všichni stáli před východem z ústředí Republiky na neutrálním území – tedy před zámkem Fürstenriedem – a připravovali se na odjezd do zdivočelé, nebezpečné země, aby dopravili malou dívku zpět do jejího domova. Jejich koně byli osedláváni dalšími vojáky Republiky. Pomalu se rozednívalo, a na všech přítomných byla jistá rozespalost a unavenost vidět; všichni byli ale také natolik profesionální, že to dokázali zakrýt.

To ale agent Timothy spustil: "Rozumím naším prioritám a cílům, madam – avšak, pokud mě mé oči neklamou, dívka, kterou máme svými životy ochraňovat, se tu nevyskytuje."

"Červený kříž na ni provádí poslední ze svých šílených pokusů, nebo jak to chcete nazvat," ohlásil spěšně agent Huber, přičemž agentka Johnsonová zamrkala svýma šedýma očima a odsekla: "Tahle nepřátelskost vůči Kříži je naprosto neoprávněná, Hubere. Podle informací od doktorky Krugerové ji vybavují jistými bateriemi, aby její Tech-echo bylo funkční co nejdéle. Vaše předpojatost je opravdu únavná."

"No samozřejmě, vy a doktorka Krugerová si přeci říkáte všechno," ušklíbl se Huber, přičemž Johnsonová v ten okamžik nesmírně zrudla, to se ale svým hlubokým a nyní i řádně vzteklým hlasem ozval Schenck: "Mohli byste si tohle nechat na později, ksakru?"

"Nebo byste toho mohli nechat úplně," procedila mezi zuby agentka Ryderová, přičemž Johnsonová a Huber se okamžitě napřímili a téměř dokonale sladěně vykřikli: "Ano, madam, promiňte, madam."

Chvíli tam stáli v klidu, to se ale agentka Ryderová znovu otráveně povzdechla: "No skvěle, víme, kde jsou. Mohli byste tam někdo zajít a říct jim, ať si s tím pospíší?"

Ale samozřejmě, jako by to zakřikla, zničehonic z budovy vyšli dvě postavy. Jednou z nich byl doktor Breisacher – díky odrazu slunce mu vůbec nebylo vidět do očí, vzhledem k tomu, že vlastnil tak neskutečně tlusté brýle, ve tváři byl ale jasně vepsaný jakýsi uštvaný výraz. Vedle něj kráčela nesměle vypadající plavovlasá dívka s batohem přes záda a novým, čistým oblečením. Jakmile se její pohled střetl s agenty Republiky, bylo na ní vidět, jak znejistěla, a jakmile stočila svůj pohled k jediné osobě, kterou zde jaksi znala – k agentovi Shepherdovi – znejistěla ještě více, když zjistila, že ten svým pohledem propaluje zeď.

"Ehm..." pokusila se něco říci, to jí ale agentka Ryderová přerušila: "Prosím, sejdi sem dolů, Alenko. Už jsme tě očekávali." Pak ale svůj pohled obrátila k doktoru Breisacherovi, a řekla: "Avšak vás ne, doktore."

"Toho jsem si vědom," přikývl s povzdechem doktor Breisacher. "Jen jsem chtěl poprosit, jestli bych si mohl na chvíli promluvit tady s agentem Shepherdem. Soukromě."

Agent Joseph Shepherd se k němu otočil, tváře se mírně překvapeně. Chvíli mezi nimi panovalo ticho, pak ale agentka Ryderová řekla: "Dobře. Ať to ale nezabere dlouho."

"To se nebojte," usmál se doktor Breisacher, a pokynul k agentu Shepherdovi. Spolu ustoupili o několik metrů dozadu, a doktor Breisacher mu okamžitě začal něco vykládat. Alenka Čechová, která tu teď stále absolutně sama mezi absolutně neznámými lidmi, hlasitě polkla, stoupla si ale vedle agentky Ryderové. Ta přitom znovu spustila: "Výborně. Tímto tedy zahajuji misi Alfa. Jsem si jista, že všichni rozumíte důležitosti vašeho úkolu. Agente Timothy – spoléhám na vás."

"Ano, madam."

"Alenko, odpusť nám, že jsme už zajistili jisté věci, o které by ses možná raději postarala sama, ale bylo to nutné. Pojedeš s Agentem Shepherdem, je to v pořádku?"

"Ano! Rozhodně" vyhrkla Alenka, přičemž jí spadl obrovský kámen ze srdce. Stále nevěděla, co je ten muž zač a stále se ho trochu bála, zároveň to byla ale jediná osoba, kterou zde znala. To jí ale zničehonic něco trklo, a proto přimhouřila obočí a nedůvěřivě se zeptala: "Počkat. My pojedeme? Jak? Copak vy máte auta?"

Agenti se na ni v tu chvíli poněkud nechápavě zadívali, a pak svůj pohled směřovali k agentce Ryderové, která si tiše povzdechla. Hned na to začala Alence vysvětlovat, že nepojedou v žádných autech, autobusech, tancích, či v čímkoliv jiném, o čem se v protiatomovém krytu učila – ale na koních.

Doktor Breisacher mezitím vysvětloval svůj problém agentu Shepherdovi. Samozřejmě to nebyl jeho problém. Ten problém se vůbec netýkal jeho osoby, Červeného kříže či čehokoliv jiného, co by se byť jen dotýkalo jeho osobních zájmů.

Ten problém se týkal Alenky Čechové.

"Neprováděli jsme na ní žádné psychologické testy," povzdechl si tiše. "Ale je jasné, že mysl té dívky je právě ve velké krizi. Byla násilně vyvedena z bezpečného prostředí, pravděpodobně i viděla několik ne zrovna přirozených úmrtí. Pro někoho, kdo do té doby žil tak klidným životem, jako ona, to je obrovský šok, agente."

Agent Joseph Shepherd doktora Breisachera pouze dál pozoroval, jako by nevěděl, co říci – doktor Červeného kříže se tím však samozřejmě nedal odradit, a pokračoval: "Co se tu snažím říci je, že potřebuje péči. Potřebuje někoho, kdo se postará nejen o její život, ale i o její mysl. Prosím, agente – buďte tu pro ni."

Agent Shepherd chvíli nic neříkal, avšak pak se zeptal: "Proč to mám být zrovna já, kdo jí má dělat chůvu?"

"Zachránil jste ji," pokrčil rameny doktor Červeného kříže. "Během našich testů vaše jméno zmínila hned několikrát. Očividně k vám vzhlíží, a poslechne vás na slovo. Proto to říkám vám – nikdo na ni v budoucích dnech nebude mít tak velký vliv jako vy. Ne generál Kuntz, ne agentka Ryderová, ale vy. Prosím... nezneužijte toho."

S těmito slovy se otočil, a rozešel se pryč. Agent Shepherd pozoroval jeho mizející postavu, která postupně zašla zpět do budovy, to se ale ozval křik agenta Schencka: "Hej, Shepherde! To tam takhle hodláš stát celý den?"

Agent Joseph Shepherd se otočil, a spatřil, že jeho tým už je téměř připraven na cestu. Všichni už vedli své osedlané koně k bráně, a dívka s agentkou Ryderovou čekali u koně posledního.

Byl čas.

Agent Joseph Shepherd se ubránil hlubokému povzdechu, a vykročil kupředu.

2 komentáře:

  1. Kedy bude nová časť? Tvoj príbeh sa číta strašne rýchlo, je veľmi pútavý. A máš úžasné postavy :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju moc za komentář, který mě inspiroval, abych se znovu přihlásila na tenhle blog :D. Příběh mám už dopsaný, takže shame on me, že to sem dávám až teď, really.

      Vymazat