Jsem... překvapená, že na tenhle blog stále někdo chodí, ba co víc, že někdo stále čte Vyhnance. Lehce mě to dojalo, a tak jsem se dokopala a do toho bloggera se znovu přihlásila. Problém s přidáváním je tentokrát jinde, než si myslíte - asi. Avšak do toho se nebudu pouštět v tomto článku.
Pokud někdo stále čtete Vyhnance, zde je pro vás další kapitola. Moc vám děkuju.
Už bylo téměř poledne.
Pokračovali kupředu, propalováni slunečními paprsky, a mířili do protiatomového krytu CZ-19. Alenka jim udala směr, a jim nezbývalo nic jiného než jí věřit – avšak nikdo nepochyboval, že by jim lhala, vzhledem k tomu, jak obratně zacházela s tou svojí technickou hračkou. Navíc, z jakého důvodu by se nyní nechtěla vrátit domů? Míjeli zpustošenou, zdevastovanou krajinu, vyhýbali se radioaktivním oblastem a nechávali ruiny města Mnichov daleko za sebou.
Alenka vypadala na koni neskutečně nejistě. Neustále se přidržovala svého průvodce, agenta Josepha Shepherda, a pomalu, ale jistě zelenala. Jako první si toho všiml agent Huber – zpomalil, čímž rozložil formaci, ve které jeli, až nakonec jeho kůň cválal po jejím boku, a s úsměvem na tváři se zeptal: „Je ti dobře, Alenko?“
„Samozřejmě,“ odsekla Alenka a odvrátila hlavu, třebaže jí v ten moment připadalo, jako by její žaludek dělal kotrmelce. Agent Shepherd se mírně pootočil, aby se i on přesvědčil, jestli je vše v pořádku, ale agent Huber pokračoval: „Neboj se, to bude dobrý. Jízda na koni není zase tak hrozná, i když... je fakt, že ty jsi musela prožít celý svůj život v uzavřeném krytu,“ napadlo ho zničehonic, to se ale ozvala přes vysílačku agentka Johnsonová: „Prosím tě, sklapni, Hubere, a vrať se zpátky na svou pozici!“
Agent Alistair Huber si narovnal komunikátor, který měl připevněný k uchu, a odsekl: „Ale no tak, široko daleko nic není. A tady Alence by se určitě šikla přestávka, že?“
„Ne, já jsem v pohodě!“ vyjekla Alenka, vyděšená z toho, že by jejich cestu mohla jakkoli zdržet, přičemž agent Huber si povzdechl, to se ale v komunikátoru ozval hlas velitele mise Alfa, agenta Timothyho: „No tak, Hubere, poslechni Johnsonovou. Vrať se na svou pozici. Hned.“
„Rozkaz,“ vzdechl odevzdaně agent Huber, přičemž zrychlil a ani ne za minutu byl zase napravo několik metrů před Alenkou. To se v komunikátoru ozval hlas agenta Schencka: „Vážně nechápu, jak tebe pustili přes psychotesty, Hubere.“
„Ale no tak, nebuďte všichni takoví suchaři!“
„Hubere,“ ozval se agent Shepherd. „Tohle je mise nejvyšší priority. Možná bys to měl zvážit.“
Chvíli bylo ticho, než agent Huber odevzdaně řekl: „Fajn. Dobře. Už jsem ticho! Ach jo, s váma není žádná sranda.“
Jak řekl, tak učinil. Uběhlo několik minut, a všichni pokračovali kupředu bez jediného slůvka. Alenka nevěděla, jestli je ráda, nebo jestli jí to ticho začíná lézt na mozek.
Opatrně se rozhlédla kolem. Fascinovalo ji, jak moc se podoba krajiny kolem ní liší od obrázků v knihách. Vše kolem ní bylo šedé, hnědé a černé, vše bylo v troskách a vše bylo... mrtvé. Ačkoliv věděla, že je to hloupé, uvnitř skrytě chtěla prozkoumat nějakou z těch radioaktivních oblastí. Na cestu od Republiky dostali mnohem vyspělejší plynové masky, které nyní měli všichni připevněné na zádech, a Alenka si byla jistá, že s nimi by mohli celou tuto oblast bezpečně přejít.
Jaké to muselo být, kráčet zeleným oparem přímo v srdci nějakého úniku radiace? Alenka si připadala hloupě, že si tohle jen představovala, když se ale zeptala agenta Shepherda, proč se tak usilovně vyhýbají těmto místům, odvětil: „A ty si opravdu myslíš, že ta maska by tě zachránila?“
Tato odpověď plavovlasou dívku poněkud znejistěla, a když odpověděla, že si myslí, že ano, agent Shepherd řekl: „Pokud bys chtěla prozkoumat nějakou z těchto oblastí, potřebovala bys celý oblek na to, abys měla vůbec nějakou šanci na přežití. I tak je to nesmírně nebezpečné.“
Alenka se po chvíli ještě zeptala, jak se Republika zbavila těchto míst s únikem radiace, přičemž to se agent Shepherd suše zasmál – jak divný to zvuk – a jednoduše odvětil: „Nezbavila.“ Řekl to však tak podivně, že Alenka se raději neptala na žádné další podrobnosti.
Bylo to divné, ale Alence připadalo, jako by každý něco v tomto světě ztratil. Někoho, koho milovali, koho si cenili, koho si přáli ochránit. Nevěděla, co ztratil agent Shepherd, ale nechtěla se ptát. Možná, že kdysi dávno by se zeptala, ale ne teď. Teď už rozuměla, jak bolí ztráta. Také ale věděla, co je třeba proti této bolesti udělat.
Ne pomstu – ale spravedlnost.
Zbaví tenhle svět lidí, jako byli ti banditi, co přepadli její kryt. Nevěděla, proč Červený kříž tak moc nesnáší Republiku – nebo tomu spíše nerozuměla – ale věřila, že ideály Republiky jsou správné. Že v ní leží budoucnost. A proto-
„Něco se k nám zezadu obrovskou rychlostí blíží!“ ozval se zničehonic v komunikátoru zděšený křik agenta Schencka. Alenka se pokusila otočit, přeci jen, ona a Shepherd jeli uprostřed, takže by mohla vidět, co se děje, agent Shepherd jí ale okamžitě zastavil. Vzápětí se ozval i hlas agenta Timothyho: „Co je to? Dokážete to identifikovat?“
„Ne, pane, ale rozhodně to nejsou lidi, pohybují se moc rychle-“
„Můžou být na koních,“ utrousil agent Huber, který jel vepředu vedle agenta Timothyho, to se ale ozval vyděšený hlas agentky Johnsonové: „No to teda kurva nejsou lidi! Do prdele!“
„Agentko Johnsonová, zachovejte klid a vysvětlete situaci,“ ozval se hlas agenta Timothyho.
„Pane, jsou to Hrobaři, pane!“ vykřikl agent Schenck, a to už to Alenka nevydržela a navzdory pevnému stisku Shepherdovy ruky se otočila. Konečně je spatřila – ty odporné bestie, sprintující k nim obrovskou rychlostí, ve smečce asi o šesti členech. Avšak tihle Hrobaři nevypadali jako ti, se kterými se střetla v sídle Gildy. Byli daleko větší, jejich oči byly rudé, a Alence se zdálo, že snad dokonce i létají.
„Ochraňte tu dívku!“ vykřikl agent Timothy. Rázem se ozval ukrutný řev. Nebyl to však řev těch bestií, ale agenta Shencka.
Alenka se stále dívala. Viděla, jak se ty bestie vrhli na jeho koně a jedna z nich vytrhla agentovi Schenckovi vnitřnosti z těla. Bezvládné tělo mrtvého agenta padlo k zemi, následované Hrobaři, kteří se okamžitě začali krmit, to ale ti zbývající skočili i na agentku Johnsonovou – rozpůlili jí hlavu ve dví a hladově se do ní zakousli.
Alenka se pevně držela agenta Shepherda. Ani nedutala. Avšak cítila, jak se třese, jak jí strach naplňuje až po konečky prstů. Ozval se křik agenta Timothyho: „Pokračujte kupředu! Zrychlete!“ Všichni nasadili nejrychlejší možné tempo, snažíce se dostat z dosahu těch monster, ale bylo již pozdě – zbývající dva Hrobaři, kteří se nekrmili svou novou kořistí, jim byli v patách.
„Kurva, kurva, kurva, kurva!“ ozývaly se v komunikátoru nadávky agenta Hubera, který se stále lehce ohlížel, zděšeně pozorujíc mrtvolu agentky Johnsonové a agenta Schencka. I agent Timothy chvíli pozoroval situaci za nimi, dokud se s absolutně bledým obličejem neotočil zpět kupředu a nevydechl: „Shepherde.“
„Ano?“ odvětil okamžitě Shepherd. To se ale znovu ozval agent Timothy a jeho slova téměř Alence vyrazila dech: „Obraťte to na východ, až vám dám rozkaz. My s Huberem budeme pokračovat dál na sever a odlákáme ty hrobaře. Znovu se do hodiny sejdeme dvacet kilometrů odsud. Rozumíte?“
Shepherd dlouho nic neříkal. Až po chvíli se v komunikátoru ozvalo jeho: „Ano, pane.“
„Počkat, to přece nemůžete!“ vyhrkla okamžitě Alenka, ale nikdo v tuto chvíli nedbal na její slova.
Agent Shepherd se dostal mezi agenta Hubera a mezi agenta Timothyho. Chvíli jeli vedle sebe, s Hrobaři jim v patách. Konečně agent Timothy vykřikl: „Teď!“, a agent Shepherd trhnutím stočil koně na druhou stranu – chvíli to vypadalo, že se Hrobaři vydají za nimi, pak se ale ozvala střelba. Alenka se chtěla otočit a podívat se, co se děje, agent Shepherd ji však zastavil. Proto pokračovali dál v naprostém tichu a teroru a někde uvnitř Alenku začalo něco podivně známého nemilosrdně sžírat.
Alenka nevěděla, jak dlouho jeli dál. Pouze sledovala ubíhající zem, která se pod nimi drolila jako hory po dlouhých dobách a dlouhých deštích. Nevěděla, jak dlouhá doba uběhla, než jejich kůň začal zpomalovat.
Konečně vzhlédla.
Třebaže krajina kolem nich byla statická, neměnná, stále jen popraskaná silnice, hlína a štěrk, nebe nad nimi se stmívalo. Horizont navíc přerušovalo něco, co vypadalo jako nějaké přístřeší, domek. Když se Alenka zadívala usilovněji, došlo jí, že je to havarovaný, korozí poničený autobus.
Agent Shepherd přivázal jejich koně k rozevřeným dveřím a pokývnul na Alenku, ať ho následuje dovnitř. Dívka ho pomalu, nejistě napodobila. Sedačky byly zničené, špinavé a zaprášené, nedalo se sednout ani na jednu z nich, a proto si Alenka pouze sedla na zem a stáhla si nohy k bradě. Agent Shepherd, prohlížeje si palubní desku, řekl: „Přespíme tady. Zítra ráno zase vyrazíme.“
Alenka přikývla, pak jí ale došlo, že ji agent zřejmě nemohl vidět, a proto odvětila: „Dobře.“
Její hlas byl chraptivý, sípavý, jako by týden nepromluvila. Alenka se stulila do klubíčka, zahřívajíc si své prostydlé ruce. Po chvíli ticha se zeptala: „Pane Shepherde, myslíte, že se někdo z nich vrátí a najde nás?“
Alenka ho neviděla, ale cítila, jak se k ní okamžitě otočil. Nic však dobrou chvíli neřekl – když už Alenka své čekání instinktivně vzdala, Shepherd odvětil: „Pravděpodobně ne.“
Dívka si povzdechla a kousla si do rtu. Zastrčila si vlasy za uši a hluboce se nadechla.
„Všichni kolem mě umírají. Jako bych za to mohla já,“ slyšela se vzápětí říkat.
Ani teď se za agentem neotočila a chvíli mezi nimi bylo nepříjemné ticho, pak ale slyšela jeho kroky, které mířily k ní. Konečně se k němu otočila, když si k ní klekl a stiskl jí rameno. Vypadal nesvůj, nakonec ale řekl: „Není to tvoje chyba, Alenko. Všichni jsme věděli, do čeho jdeme. Tenhle svět je prostě a jednoduše příliš krutý.“
Alenka nevěděla, co na to říct, a tak přikývla.
„Dostaneme tě domů. Slibuju.“
„O to ale přeci nejde,“ odvětila Alenka. „Jde o to, aby vám náš kryt pomohl nebo ne? Aby se už takovéto věci neděly.“
Očividně tím agenta Shepherda zaskočila, jelikož překvapeně zamrkal. Po chvíli konečně odpověděl: „Nevěděl jsem, že ti na našem osudu tak záleží, Alenko.“
„Proč by ne? Něco takového přeci není správné. Pokud vám náš kryt pomůže-“
Agent jí vzápětí zacpal pusu. Alenku to urazilo, avšak byla zároveň natolik překvapená, že se jen snažila něco říct namísto toho, aby s jeho rukou zápasila. Vzápětí ji však polekalo to samé, čeho si zřejmě všiml agent Shepherd.
Hlasy.
A podivný, zatuchlý smrad. Smrdělo to jako umělé maso, které jednou její matka omylem nechala příliš dlouho v lednici.
„Už mě nebaví tahat ty těla s námi. Člověk se s tím smradem nevyspí.“
„Buď už zticha, Ondřeji. Nestačí ti, že je necháváme u otroků?“
„Ten smrad se rozlehne, nevšiml sis? Bože.“
„Fajn, jestli chceš, aby nás Hrobaři sežrali zaživa, tak prosím. Ta pitomá holka je tak strašně nasrala, že nás budou pronásledovat asi až na Antarktidu.“
Ne. To nemohla být pravda…
„Koupíme deodorant a hezky je nasmradíme, což, Ondřeji? Kousek odsud byla opuštěná benzínka, třeba tam ještě něco po tom století zbylo.“
Vzápětí se ozval smích.
Byli to oni. Byli to přeživší těch banditů, co se dostali do jejího krytu.
Alenka se podívala po agentu Shepherdovi, ten ale pouze zakroutil hlavou.
„Ale fakt, Ondřeji. Od tý doby, co ti ruplo v kolenu, máš jen blbý kecy. Měli jsme tě nechat v Grafingu shnít s ostatními.“
Tenhle hlas Alenka poznala okamžitě. Byl to hlas muže, který ji našel těsně před tím, než na ni zaútočili Hrobaři – muže, který zavraždil jejího otce. Andrej.
„Andreji, zase klid. Hrobaři tě skoro sežrali za živa.
„Skoro, to je důležitý.“
„Jak myslíš, ty vole. Ale asi bychom se měli posunout – tady nic nenajdeme.“
„Myslíte, že v té benzínce jo? Kromě deodorantu.“
„Musíme to zkusit,“ slyšela Alenka Andreje. „Co nám zbývá? V té chalupě už moc zásob nemáme.“
„Fajn, tak vy jděte. Já tam ty mrtvoly ale tahat nebudu.“
„Bože. Dobře. Odnesem je dál sami a podíváme se do tý benzínky. Ty jdi zpátky, stejně myslím, že se tam ostatní s těmi otroky nudí.“
Na to nikdo neodpověděl – ozvalo se pouze hlasité žďuchnutí, jak zřejmě Ondřej hodil těla na zem, a několik protestných heknutí, když je pach mrtvol praštil do nosu. Následně se banditi rozešli pryč, hlasitě vtipkujíce. Naštěstí neměli ani potuchy, že jsou tady. Alenka si dovolila lehce vyhlédnout a spatřila Ondřeje – okamžitě cítila, jak se jí rozbušilo srdce – který na rozdíl od ostatních kulhal na sever odsud. Znamenalo to, že tam se nacházela jejich základna? Jejich sídlo? Místo, kde se utábořili?
Joseph Shepherd však Alenku strhl zpátky dolů a trvalo dobrých pár minut, než jeho stisk povolil, třebaže jejich hlasy už vůbec neslyšeli. Poté se zvedl, opatrně obhlížeje situaci.
„Už jsou pryč,“ řekl Alence, která to věděla už dávno. Dívka také okamžitě vstala a vyběhla ven z autobusu. V dáli bylo stále možné vidět Ondřeje, který pomalu mizel za horizontem.
To byl jeden muž. Poté Andrej a další dva muži, které Alenka nepoznala. Kolik jich muselo být v té jeskyni? Pokud hlídali otroky, tak minimálně dva. Po útoku Hrobařů jich rozhodně nepřežilo mnoho – Alenku to potěšilo, avšak to, co jí leželo na srdci, byl fakt, že někteří stále přežívali.
„Tady přespat nemůžeme,“ uslyšela za sebou vzápětí hlas agenta Shepherda. „Odpočineme si tu a vyrazíme dál na východ. Zpátky na náš směr se stočíme až k ránu.“
„Cože?“ Alenka odvětila, věnujíc agentovi nechápavý pohled. „Proč?“
„Musím tě v bezpečí dostat domů. Takové jsou rozkazy,“ odvětil jí agent, jako by nerozuměl, o co jí jde. Alenka jen zakroutila hlavou.
„To oni můžou za to, že moji rodiče jsou mrtví! Za to, co se stalo mému krytu! A můžou i za smrt agentů, kteří nás doprovázeli!“ vyhrkla. Cítila, jak se jí do očí derou slzy.
„Alenko,“ řekl pomalu agent. „Je mi líto, co se stalo tvým rodičům. Opravdu. Ale teď není čas na pomstu.“
„Copak jste je neslyšel? Hrobaři je pronásledují, a tak házejí mrtvoly na zem, aby je svedli ze své stopy. Tak se Hrobaři dostali k nám a přepadli nás! Všechno je to zase jejich chyba!“
Joseph Shepherd na to neodpověděl, aspoň ne okamžitě. Až po chvíli se jí zeptal: „A co tady navrhuješ, Alenko?“
Alenka Čechová se v ten moment zarazila. Myslela si, že je to očividné, ale něco v hlase agenta Shepherda jí donutilo zamyslet se nad tím, co vlastně navrhuje. Nakonec ale stejně tichým hlasem prohlásila: „Zaslouží si zemřít.“
„O tom ale ty nerozhoduješ, Alenko,“ řekl jí agent Shepherd.
„A kdo tedy?“ odvětila dívka. Na to agent Shepherd neodpověděl; z jeho pohledu ani Alenka nemohla posoudit, jaký má na celou věc vlastně názor.
Proč s ní však okamžitě nesouhlasil? Copak nechtěl pomstít ostatní agenty, kteří zemřeli kvůli nim?
„Jak jsem řekl,“ promluvil znovu agent Shepherd. „Krátce si zde odpočineme a poté vyrazíme dál. Půjdu se podívat po nějakém chrastí na oheň. Pokud máš žízeň nebo hlad, něco najdeš v brašně na koni.“
Alenka mu pouze věnovala dlouhý, zarputilý pohled, ale bylo to, jako by si ho agent Shepherd ani nevšiml. Pouze pevněji přivázal jejich koně k havarovanému autobusu a dodal: „Budu hned zpátky.“
S těmito slovy se rozešel pryč, nechaje tak Alenku stát za ním s lehce pootevřenými ústy a naprosto nechápavým výrazem. Alenka vztekle stiskla a znovu uvolnila pěsti. Otočila se k horizontu, za kterým před chvílí zmizel jeden z vrahů jejích rodičů, a hleděla, dlouze hleděla do té nekonečné dáli.
Poté ale s jistotou věděla, co je třeba udělat.
Pokračovali kupředu, propalováni slunečními paprsky, a mířili do protiatomového krytu CZ-19. Alenka jim udala směr, a jim nezbývalo nic jiného než jí věřit – avšak nikdo nepochyboval, že by jim lhala, vzhledem k tomu, jak obratně zacházela s tou svojí technickou hračkou. Navíc, z jakého důvodu by se nyní nechtěla vrátit domů? Míjeli zpustošenou, zdevastovanou krajinu, vyhýbali se radioaktivním oblastem a nechávali ruiny města Mnichov daleko za sebou.
Alenka vypadala na koni neskutečně nejistě. Neustále se přidržovala svého průvodce, agenta Josepha Shepherda, a pomalu, ale jistě zelenala. Jako první si toho všiml agent Huber – zpomalil, čímž rozložil formaci, ve které jeli, až nakonec jeho kůň cválal po jejím boku, a s úsměvem na tváři se zeptal: „Je ti dobře, Alenko?“
„Samozřejmě,“ odsekla Alenka a odvrátila hlavu, třebaže jí v ten moment připadalo, jako by její žaludek dělal kotrmelce. Agent Shepherd se mírně pootočil, aby se i on přesvědčil, jestli je vše v pořádku, ale agent Huber pokračoval: „Neboj se, to bude dobrý. Jízda na koni není zase tak hrozná, i když... je fakt, že ty jsi musela prožít celý svůj život v uzavřeném krytu,“ napadlo ho zničehonic, to se ale ozvala přes vysílačku agentka Johnsonová: „Prosím tě, sklapni, Hubere, a vrať se zpátky na svou pozici!“
Agent Alistair Huber si narovnal komunikátor, který měl připevněný k uchu, a odsekl: „Ale no tak, široko daleko nic není. A tady Alence by se určitě šikla přestávka, že?“
„Ne, já jsem v pohodě!“ vyjekla Alenka, vyděšená z toho, že by jejich cestu mohla jakkoli zdržet, přičemž agent Huber si povzdechl, to se ale v komunikátoru ozval hlas velitele mise Alfa, agenta Timothyho: „No tak, Hubere, poslechni Johnsonovou. Vrať se na svou pozici. Hned.“
„Rozkaz,“ vzdechl odevzdaně agent Huber, přičemž zrychlil a ani ne za minutu byl zase napravo několik metrů před Alenkou. To se v komunikátoru ozval hlas agenta Schencka: „Vážně nechápu, jak tebe pustili přes psychotesty, Hubere.“
„Ale no tak, nebuďte všichni takoví suchaři!“
„Hubere,“ ozval se agent Shepherd. „Tohle je mise nejvyšší priority. Možná bys to měl zvážit.“
Chvíli bylo ticho, než agent Huber odevzdaně řekl: „Fajn. Dobře. Už jsem ticho! Ach jo, s váma není žádná sranda.“
Jak řekl, tak učinil. Uběhlo několik minut, a všichni pokračovali kupředu bez jediného slůvka. Alenka nevěděla, jestli je ráda, nebo jestli jí to ticho začíná lézt na mozek.
Opatrně se rozhlédla kolem. Fascinovalo ji, jak moc se podoba krajiny kolem ní liší od obrázků v knihách. Vše kolem ní bylo šedé, hnědé a černé, vše bylo v troskách a vše bylo... mrtvé. Ačkoliv věděla, že je to hloupé, uvnitř skrytě chtěla prozkoumat nějakou z těch radioaktivních oblastí. Na cestu od Republiky dostali mnohem vyspělejší plynové masky, které nyní měli všichni připevněné na zádech, a Alenka si byla jistá, že s nimi by mohli celou tuto oblast bezpečně přejít.
Jaké to muselo být, kráčet zeleným oparem přímo v srdci nějakého úniku radiace? Alenka si připadala hloupě, že si tohle jen představovala, když se ale zeptala agenta Shepherda, proč se tak usilovně vyhýbají těmto místům, odvětil: „A ty si opravdu myslíš, že ta maska by tě zachránila?“
Tato odpověď plavovlasou dívku poněkud znejistěla, a když odpověděla, že si myslí, že ano, agent Shepherd řekl: „Pokud bys chtěla prozkoumat nějakou z těchto oblastí, potřebovala bys celý oblek na to, abys měla vůbec nějakou šanci na přežití. I tak je to nesmírně nebezpečné.“
Alenka se po chvíli ještě zeptala, jak se Republika zbavila těchto míst s únikem radiace, přičemž to se agent Shepherd suše zasmál – jak divný to zvuk – a jednoduše odvětil: „Nezbavila.“ Řekl to však tak podivně, že Alenka se raději neptala na žádné další podrobnosti.
Bylo to divné, ale Alence připadalo, jako by každý něco v tomto světě ztratil. Někoho, koho milovali, koho si cenili, koho si přáli ochránit. Nevěděla, co ztratil agent Shepherd, ale nechtěla se ptát. Možná, že kdysi dávno by se zeptala, ale ne teď. Teď už rozuměla, jak bolí ztráta. Také ale věděla, co je třeba proti této bolesti udělat.
Ne pomstu – ale spravedlnost.
Zbaví tenhle svět lidí, jako byli ti banditi, co přepadli její kryt. Nevěděla, proč Červený kříž tak moc nesnáší Republiku – nebo tomu spíše nerozuměla – ale věřila, že ideály Republiky jsou správné. Že v ní leží budoucnost. A proto-
„Něco se k nám zezadu obrovskou rychlostí blíží!“ ozval se zničehonic v komunikátoru zděšený křik agenta Schencka. Alenka se pokusila otočit, přeci jen, ona a Shepherd jeli uprostřed, takže by mohla vidět, co se děje, agent Shepherd jí ale okamžitě zastavil. Vzápětí se ozval i hlas agenta Timothyho: „Co je to? Dokážete to identifikovat?“
„Ne, pane, ale rozhodně to nejsou lidi, pohybují se moc rychle-“
„Můžou být na koních,“ utrousil agent Huber, který jel vepředu vedle agenta Timothyho, to se ale ozval vyděšený hlas agentky Johnsonové: „No to teda kurva nejsou lidi! Do prdele!“
„Agentko Johnsonová, zachovejte klid a vysvětlete situaci,“ ozval se hlas agenta Timothyho.
„Pane, jsou to Hrobaři, pane!“ vykřikl agent Schenck, a to už to Alenka nevydržela a navzdory pevnému stisku Shepherdovy ruky se otočila. Konečně je spatřila – ty odporné bestie, sprintující k nim obrovskou rychlostí, ve smečce asi o šesti členech. Avšak tihle Hrobaři nevypadali jako ti, se kterými se střetla v sídle Gildy. Byli daleko větší, jejich oči byly rudé, a Alence se zdálo, že snad dokonce i létají.
„Ochraňte tu dívku!“ vykřikl agent Timothy. Rázem se ozval ukrutný řev. Nebyl to však řev těch bestií, ale agenta Shencka.
Alenka se stále dívala. Viděla, jak se ty bestie vrhli na jeho koně a jedna z nich vytrhla agentovi Schenckovi vnitřnosti z těla. Bezvládné tělo mrtvého agenta padlo k zemi, následované Hrobaři, kteří se okamžitě začali krmit, to ale ti zbývající skočili i na agentku Johnsonovou – rozpůlili jí hlavu ve dví a hladově se do ní zakousli.
Alenka se pevně držela agenta Shepherda. Ani nedutala. Avšak cítila, jak se třese, jak jí strach naplňuje až po konečky prstů. Ozval se křik agenta Timothyho: „Pokračujte kupředu! Zrychlete!“ Všichni nasadili nejrychlejší možné tempo, snažíce se dostat z dosahu těch monster, ale bylo již pozdě – zbývající dva Hrobaři, kteří se nekrmili svou novou kořistí, jim byli v patách.
„Kurva, kurva, kurva, kurva!“ ozývaly se v komunikátoru nadávky agenta Hubera, který se stále lehce ohlížel, zděšeně pozorujíc mrtvolu agentky Johnsonové a agenta Schencka. I agent Timothy chvíli pozoroval situaci za nimi, dokud se s absolutně bledým obličejem neotočil zpět kupředu a nevydechl: „Shepherde.“
„Ano?“ odvětil okamžitě Shepherd. To se ale znovu ozval agent Timothy a jeho slova téměř Alence vyrazila dech: „Obraťte to na východ, až vám dám rozkaz. My s Huberem budeme pokračovat dál na sever a odlákáme ty hrobaře. Znovu se do hodiny sejdeme dvacet kilometrů odsud. Rozumíte?“
Shepherd dlouho nic neříkal. Až po chvíli se v komunikátoru ozvalo jeho: „Ano, pane.“
„Počkat, to přece nemůžete!“ vyhrkla okamžitě Alenka, ale nikdo v tuto chvíli nedbal na její slova.
Agent Shepherd se dostal mezi agenta Hubera a mezi agenta Timothyho. Chvíli jeli vedle sebe, s Hrobaři jim v patách. Konečně agent Timothy vykřikl: „Teď!“, a agent Shepherd trhnutím stočil koně na druhou stranu – chvíli to vypadalo, že se Hrobaři vydají za nimi, pak se ale ozvala střelba. Alenka se chtěla otočit a podívat se, co se děje, agent Shepherd ji však zastavil. Proto pokračovali dál v naprostém tichu a teroru a někde uvnitř Alenku začalo něco podivně známého nemilosrdně sžírat.
Alenka nevěděla, jak dlouho jeli dál. Pouze sledovala ubíhající zem, která se pod nimi drolila jako hory po dlouhých dobách a dlouhých deštích. Nevěděla, jak dlouhá doba uběhla, než jejich kůň začal zpomalovat.
Konečně vzhlédla.
Třebaže krajina kolem nich byla statická, neměnná, stále jen popraskaná silnice, hlína a štěrk, nebe nad nimi se stmívalo. Horizont navíc přerušovalo něco, co vypadalo jako nějaké přístřeší, domek. Když se Alenka zadívala usilovněji, došlo jí, že je to havarovaný, korozí poničený autobus.
Agent Shepherd přivázal jejich koně k rozevřeným dveřím a pokývnul na Alenku, ať ho následuje dovnitř. Dívka ho pomalu, nejistě napodobila. Sedačky byly zničené, špinavé a zaprášené, nedalo se sednout ani na jednu z nich, a proto si Alenka pouze sedla na zem a stáhla si nohy k bradě. Agent Shepherd, prohlížeje si palubní desku, řekl: „Přespíme tady. Zítra ráno zase vyrazíme.“
Alenka přikývla, pak jí ale došlo, že ji agent zřejmě nemohl vidět, a proto odvětila: „Dobře.“
Její hlas byl chraptivý, sípavý, jako by týden nepromluvila. Alenka se stulila do klubíčka, zahřívajíc si své prostydlé ruce. Po chvíli ticha se zeptala: „Pane Shepherde, myslíte, že se někdo z nich vrátí a najde nás?“
Alenka ho neviděla, ale cítila, jak se k ní okamžitě otočil. Nic však dobrou chvíli neřekl – když už Alenka své čekání instinktivně vzdala, Shepherd odvětil: „Pravděpodobně ne.“
Dívka si povzdechla a kousla si do rtu. Zastrčila si vlasy za uši a hluboce se nadechla.
„Všichni kolem mě umírají. Jako bych za to mohla já,“ slyšela se vzápětí říkat.
Ani teď se za agentem neotočila a chvíli mezi nimi bylo nepříjemné ticho, pak ale slyšela jeho kroky, které mířily k ní. Konečně se k němu otočila, když si k ní klekl a stiskl jí rameno. Vypadal nesvůj, nakonec ale řekl: „Není to tvoje chyba, Alenko. Všichni jsme věděli, do čeho jdeme. Tenhle svět je prostě a jednoduše příliš krutý.“
Alenka nevěděla, co na to říct, a tak přikývla.
„Dostaneme tě domů. Slibuju.“
„O to ale přeci nejde,“ odvětila Alenka. „Jde o to, aby vám náš kryt pomohl nebo ne? Aby se už takovéto věci neděly.“
Očividně tím agenta Shepherda zaskočila, jelikož překvapeně zamrkal. Po chvíli konečně odpověděl: „Nevěděl jsem, že ti na našem osudu tak záleží, Alenko.“
„Proč by ne? Něco takového přeci není správné. Pokud vám náš kryt pomůže-“
Agent jí vzápětí zacpal pusu. Alenku to urazilo, avšak byla zároveň natolik překvapená, že se jen snažila něco říct namísto toho, aby s jeho rukou zápasila. Vzápětí ji však polekalo to samé, čeho si zřejmě všiml agent Shepherd.
Hlasy.
A podivný, zatuchlý smrad. Smrdělo to jako umělé maso, které jednou její matka omylem nechala příliš dlouho v lednici.
„Už mě nebaví tahat ty těla s námi. Člověk se s tím smradem nevyspí.“
„Buď už zticha, Ondřeji. Nestačí ti, že je necháváme u otroků?“
„Ten smrad se rozlehne, nevšiml sis? Bože.“
„Fajn, jestli chceš, aby nás Hrobaři sežrali zaživa, tak prosím. Ta pitomá holka je tak strašně nasrala, že nás budou pronásledovat asi až na Antarktidu.“
Ne. To nemohla být pravda…
„Koupíme deodorant a hezky je nasmradíme, což, Ondřeji? Kousek odsud byla opuštěná benzínka, třeba tam ještě něco po tom století zbylo.“
Vzápětí se ozval smích.
Byli to oni. Byli to přeživší těch banditů, co se dostali do jejího krytu.
Alenka se podívala po agentu Shepherdovi, ten ale pouze zakroutil hlavou.
„Ale fakt, Ondřeji. Od tý doby, co ti ruplo v kolenu, máš jen blbý kecy. Měli jsme tě nechat v Grafingu shnít s ostatními.“
Tenhle hlas Alenka poznala okamžitě. Byl to hlas muže, který ji našel těsně před tím, než na ni zaútočili Hrobaři – muže, který zavraždil jejího otce. Andrej.
„Andreji, zase klid. Hrobaři tě skoro sežrali za živa.
„Skoro, to je důležitý.“
„Jak myslíš, ty vole. Ale asi bychom se měli posunout – tady nic nenajdeme.“
„Myslíte, že v té benzínce jo? Kromě deodorantu.“
„Musíme to zkusit,“ slyšela Alenka Andreje. „Co nám zbývá? V té chalupě už moc zásob nemáme.“
„Fajn, tak vy jděte. Já tam ty mrtvoly ale tahat nebudu.“
„Bože. Dobře. Odnesem je dál sami a podíváme se do tý benzínky. Ty jdi zpátky, stejně myslím, že se tam ostatní s těmi otroky nudí.“
Na to nikdo neodpověděl – ozvalo se pouze hlasité žďuchnutí, jak zřejmě Ondřej hodil těla na zem, a několik protestných heknutí, když je pach mrtvol praštil do nosu. Následně se banditi rozešli pryč, hlasitě vtipkujíce. Naštěstí neměli ani potuchy, že jsou tady. Alenka si dovolila lehce vyhlédnout a spatřila Ondřeje – okamžitě cítila, jak se jí rozbušilo srdce – který na rozdíl od ostatních kulhal na sever odsud. Znamenalo to, že tam se nacházela jejich základna? Jejich sídlo? Místo, kde se utábořili?
Joseph Shepherd však Alenku strhl zpátky dolů a trvalo dobrých pár minut, než jeho stisk povolil, třebaže jejich hlasy už vůbec neslyšeli. Poté se zvedl, opatrně obhlížeje situaci.
„Už jsou pryč,“ řekl Alence, která to věděla už dávno. Dívka také okamžitě vstala a vyběhla ven z autobusu. V dáli bylo stále možné vidět Ondřeje, který pomalu mizel za horizontem.
To byl jeden muž. Poté Andrej a další dva muži, které Alenka nepoznala. Kolik jich muselo být v té jeskyni? Pokud hlídali otroky, tak minimálně dva. Po útoku Hrobařů jich rozhodně nepřežilo mnoho – Alenku to potěšilo, avšak to, co jí leželo na srdci, byl fakt, že někteří stále přežívali.
„Tady přespat nemůžeme,“ uslyšela za sebou vzápětí hlas agenta Shepherda. „Odpočineme si tu a vyrazíme dál na východ. Zpátky na náš směr se stočíme až k ránu.“
„Cože?“ Alenka odvětila, věnujíc agentovi nechápavý pohled. „Proč?“
„Musím tě v bezpečí dostat domů. Takové jsou rozkazy,“ odvětil jí agent, jako by nerozuměl, o co jí jde. Alenka jen zakroutila hlavou.
„To oni můžou za to, že moji rodiče jsou mrtví! Za to, co se stalo mému krytu! A můžou i za smrt agentů, kteří nás doprovázeli!“ vyhrkla. Cítila, jak se jí do očí derou slzy.
„Alenko,“ řekl pomalu agent. „Je mi líto, co se stalo tvým rodičům. Opravdu. Ale teď není čas na pomstu.“
„Copak jste je neslyšel? Hrobaři je pronásledují, a tak házejí mrtvoly na zem, aby je svedli ze své stopy. Tak se Hrobaři dostali k nám a přepadli nás! Všechno je to zase jejich chyba!“
Joseph Shepherd na to neodpověděl, aspoň ne okamžitě. Až po chvíli se jí zeptal: „A co tady navrhuješ, Alenko?“
Alenka Čechová se v ten moment zarazila. Myslela si, že je to očividné, ale něco v hlase agenta Shepherda jí donutilo zamyslet se nad tím, co vlastně navrhuje. Nakonec ale stejně tichým hlasem prohlásila: „Zaslouží si zemřít.“
„O tom ale ty nerozhoduješ, Alenko,“ řekl jí agent Shepherd.
„A kdo tedy?“ odvětila dívka. Na to agent Shepherd neodpověděl; z jeho pohledu ani Alenka nemohla posoudit, jaký má na celou věc vlastně názor.
Proč s ní však okamžitě nesouhlasil? Copak nechtěl pomstít ostatní agenty, kteří zemřeli kvůli nim?
„Jak jsem řekl,“ promluvil znovu agent Shepherd. „Krátce si zde odpočineme a poté vyrazíme dál. Půjdu se podívat po nějakém chrastí na oheň. Pokud máš žízeň nebo hlad, něco najdeš v brašně na koni.“
Alenka mu pouze věnovala dlouhý, zarputilý pohled, ale bylo to, jako by si ho agent Shepherd ani nevšiml. Pouze pevněji přivázal jejich koně k havarovanému autobusu a dodal: „Budu hned zpátky.“
S těmito slovy se rozešel pryč, nechaje tak Alenku stát za ním s lehce pootevřenými ústy a naprosto nechápavým výrazem. Alenka vztekle stiskla a znovu uvolnila pěsti. Otočila se k horizontu, za kterým před chvílí zmizel jeden z vrahů jejích rodičů, a hleděla, dlouze hleděla do té nekonečné dáli.
Poté ale s jistotou věděla, co je třeba udělat.
Žádné komentáře:
Okomentovat