Je vysoká škola pro každého?

V tomto článku se nechci zabývat tím, jestli má opravdu každý na vysokou školu jakési "inteligenční předpoklady", jestli je "dostatečně chytrý". Spíš se chci zabývat tím, jestli by tam nějaký ten člověk, který nastoupí na vejšku a vlastně ani neví, co tam pohledává, měl být. Jestli se náhodou nejedná o člověka, který by byl šťastnější někde jinde.

Začnu svým příkladem, což je příklad zářného a exemplárního člověka, který se na vysoké škole našel. Na gymplu to v jistém slova smyslu bylo utrpení, biflování se různých dat a pouček; vlastně jsem ale vynikala ve všem (taky jsem se se denně učila a měla téměř nulový sociální život, takže se mi nemusíte smát, já se zvládnu pohanit sama). Když jsem nastoupila na vysokou, měla jsem z toho nejdřív smíšené, rozuplné pocity. Abyste věděli, o co go, studuju bohemistiku. Nevěděla jsem totiž pořádně, co vlastně studovat chci. To se stává hodně lidem - jdou někam studovat programování, matematiku či jiné obory, se kterými se dnes člověk uplatní, a škola je buď vylila nebo se oni vylili sami. Pak šli studovat něco, o čem se rozhodli, že je bude bavit. Já jsem měla to "štěstí", že takový obor jsem studovala hned od začátku. Bohemistika je přeci jen obor, o kterém vám většina neakademické společnosti řekne, že je k ničemu, což je mýtus a předpoklad nepoučené veřejnosti. V oboru se vždycky něco najde. Jen je to v oboru, no. Jasné, že s bohemistikou se někde asi jako architekt, který bude mít za pár let prachy na pohádkovou vilu, neuchytíte.

Avšak zpátky k věci. Takže studuju Český jazyk a literaturu a třebaže nyní vím, co s tím dělat chci (ráda bych pokračovala až na doktorát), tenkrát jsem věděla, s prominutím, velké hovno. Byla jsem ze sebe zklamaná. Myslela jsem si, že tohle přece nemůžu studovat, že mě to nikam nedovede, což je názor, který mi do hlavy vtloukla společnost (a já jsem jako člověk s nízkým sebevědomím lehce ovlivnitelná). Pamatuju si, jak jsem byla v létě na brigádě v továrně, kde jsem tlumočila a kde jsem jeden den laminovala vizitky (či co to bylo). Pán, který u laminovačky seděl, byl vrcholně nepříjemný a když jsem mu řekla, co jsem se rozhodla jít studovat, řekl mi: "Ale vždyť Babičku už nikdo nečte!" 

Jak už jsem řekla, tohle je prostě veřejný názor o humanitních oborech. Ráda bych řekla, že my na vejšce víme své, avšak je tu ta věc, že ne všichni v mém oboru a ročníku smýšlí stejně jako já - ne každý se do studia zamiloval. Někteří by nejraději odešli, raději chodí do práce než do školy, odkládají zkoušky na dobu neurčitou, v žádném případě nechtějí pokračovat dál a nejradši by prostě vypadli.

A tady vzniká ta otázka - má to vůbec cenu, trápit se takhle ty tři/čtyři roky na té vejšce, když by takový člověk už mohl pracovat?

Pořád se říká, že na vysokých školách nyní najdeme rekordní počet studentů a že chybí lidé v technických oborech. Dříve panovalo to přesvědčení, že vysokoškolské vzdělaní vede k lepšímu platu, ale ani to už nyní neplatí; však si všichni jistě pamatujeme nedávné zvýšení platu prodavačů v Albertu. Tento nástupní plat je nyní vyšší než nástupní plat učitelů. Vysokoškolské vzdělání však nabízí i něco jiného než tu přípravu na "lepší život" - nabízí právě oddálení od toho "života", od rutiny, od práce, od "dospěláctví". V jazyku simíků, vyskytne se tu ještě ta příležitost projít si stádiem "mladého dospělého", nikoli rovnou "dospělého". A to je přeci lákavé. To je hodně lákavé. Ale pak bohužel hodně studentů během těch tří bakalářských let zjistí, že ta fáze mladého dospělého je nebaví a že studium vlastně nesnáší. Je to problém, který na některých svých spolužácích pozoruji, ale na který nedokážu vymyslet řešení. Je snad vhodné doporučit letošním maturantům, že by si měli rozmyslet, jestli na vejšku vůbec chtějí? Je to přeci nevhodný dotaz. Každý chce na vejšku. Jen neví, jestli to opravdu "chce".